RSS Feed

Posts Tagged ‘Praha’

  1. Jak jsem zabloudila na zombie nádraží

    Červenec 29, 2014 by Liliam

    SONY DSC

    Když jsem byla na Žižkovském nádraží naposledy, přímo z něho čišela beznaděj.  Když jsem tam cíleně zabloudila před pár dny… Čišela z něj taky. Ale trochu víc stylově. Právě v těchto dnech se totiž v prostorách nádraží koná Landscape Festival zaměřený na krajinářskou architekturu. (more…)


  2. Jak se nalít s Hemingwayem

    Únor 6, 2013 by liliam

    Dneska trochu vybočím ze svých zajetých kategorií a pomyslně vytvořím i jednu novou. Pracovní název by mohl znít „Na dně skleničky“. Člověk si občas musí trochu dopřát, a tak jsme vyrazili potěšit naše alkoholové buňky do pražského baru Hemigway. Znali jsme ho pouze z mýtů a legend, a možná proto jsme museli přejít třikrát kolem výlohy, než jsme si tento bar zasloužili najít.

    Ale rovnou k věci. Do lístku, kde 150ml drinku stálo přibližně jako luxusní oběd v naší domovině, jsme se zahleděli s chutí, já dokonce nechala doma svou lakotu a jala jsem se směle objednávat. Musím říct, stálo to za to. Mrkněte, co nám starostlivý číšník naservíroval.

    (more…)


  3. Druhé patro světa

    Duben 20, 2010 by liliam

    Jdu si takhle po Praze. Aby bylo jasno, nechodím jen po Praze, ale i po spoustě jiných měst. Ale teď jsem zrovna v Praze, a tak mi nezbývá, než po ní taky jít. Když jsem byla malé cosi, pořád jsem převyšovala všechna ostatní cosi, co se chlubila stejným počtem roků.  Abych se tedy těm zakrslým tvorům alespoň částečně přiblížila, snížila jsem své milostivé zorné pole natolik, abych jim dokázala hledět přímo do jejich zraků. To mělo však za následek elegantní zakřivení mé mladé páteře, nebo-li  skoliózu. Ohýbejme páteř, dokud je mladá!

    Jen má matka mi v tomto ctnostném úmyslu chtěla za každou cenu zabránit a snažila se mi vnutit tolik všední a okoukaný vzhled tiskacího i. Já ovšem žádné měkké i nejsem, když už, tak jedině staré dobré tvrdé ypsilon, a proto jsem jen tak nenechala pokořit. Byly tu sice pokusy obalamutit mě a vytvarovat mé mladé tělo alespoň do malého tiskacího L, leč prokoukla jsem úskočnou lest psychologa a chránila jsem si svůj originální hrb i nadále.

    Psi ovšem stárnou. A stárnou tedy i lidé. Jelikož mezi ně patřím, stárnu zřejmě i já. Což o to, stárnou hlavně všichni ostatní. Místo podřadného čehosi na mě najednou hledí dva metry živé váhy, navíc s temnýma očima a hustým obočím. Kouknu se ještě jednou. Sakra, sakra, sakra. On to muž. Křupnu několika kostmi kolem páteře a po očku mrknu znova na to COSI. Ach, ach, ach… Upřu zrak na betonový chodník, hodím očkem po bicepsu. Jediným důvodem, proč ještě jednou ohnu záda, je kontrola části mě, která se nachází pod mým krkem. Sbohem, přízemí!

    Evoluce, to jsou věci, to by člověk neřekl. Ani ten pes. Dokonce ani starý. Ovšem Praha. Jdu si takhle po Praze. Jdu si a prohlížím, scanuju, odhaduju, obdivuju a kochám se.  Jde proti mně chlap a on má fotoaparát. To on bude něco asi fotit, řeknu si já a jsem zvědavá, co. A taky že jo, on namíří foťák na mě.  Že on bude fotit mě, projede mi hlavou a já se divím. A pak mi dojde, vždyť on bude něco jako já. Taky prohlíží, scanuje, odhaduje, obdivuje a kochá se. Ale má ještě ten fotoaparát, a tak fotí. Ne mě, kdepak. Já jsem jen smradlavý betonový chodník a tomu on dal už dávno vale, stejně jako já. A tak se usměju, ať mu nekazím to umělecké dílo a jdu dál. Protože nejsem prase, přátelé, ba ne. Prasata jsou špinavá a vydávají legrační zvuky, chrochtají, pro ty pomalejší čtenáře. To já nedělám, ale hlavně koukám k nebi, to ony taky neumí. Koukám k nebi a vidím druhé patro světa, vážení, zapomenuté a už znovu neobjevené. Ale je tam a já jsem jedna z mála, která ho vidí, ještě že ta prasata si po Praze nechodí, to by jim pak bylo náramně líto, že žijí jen ve špinavém přízemí. Pro mnohé lidi a všechna prasata existují jen ta první patra, renovované obchody s velkými reklamami a krámky pro turisty. Altruistické diktátorské semafory a nelepší směrovky, přikazující kam máte nasměrovat svá chodidla a kopýtka.

    Kdyby lidé nebyli prasata a odtrhli oči od chodníků, mohli by se legálně kochat nahotou i uměním, obdivovat ladné křivky odhalených samců i samic lezoucích po mnoha pražských zdech a ochozech. Sic jsou starší než sám Metuzalém, stále si zachovávají váhu a postavu přímo laskominovou. Ale lidi ne, to je zajímá víc než lascivita zdarma kdejaký exkrement válící se na staroměstském rohu. Tak ať, aspoň mi nikdo nevyžere poklady druhého patra světa.


  4. Člověče, pohni se, než bude pozdě!

    Duben 11, 2010 by liliam

    I když se moje škola nachází v poměrně došlapné vzdálenosti, jezdím zásadně tramvají. Na jednu stranu proto, abych si mohla přispat, dalším důvodem je bolestný fakt, že jsem prostě líná. A protože se během těch nekonečných dvaceti minut neskutečně nudím a v duchu si stěžuju, kolik času právě promrhávám, okukuju letáky a reklamy. V poslední době mě zaujala hlavně jedna, kde tučný nápis hlásá: „Člověče, pohni se, než bude pozdě!“ Po prvním přečtení jsem se jen uchichtla a zanadávala si na nepohodlí tramvají, ale když jsem se s letákem setkala podruhé, začalo mi to vrtat hlavou. Plakátek patřil Klubu českých turistů a lákal k podvečerním pochodům Prahou. Nepřímo mě donutil vzpomenout na doby, kdy jsme s rodiči vyráželi na dlouhé výlety, batohy plné namazaných chlebů, v rukou plechovky barvy na obnovování turistických značek. To byly časy.

    Člověk je tvor vynalézavý a chůze ho nebaví, proto se jí snaží velice důmyslně vyhnout, a to nejroztodivnějšími způsoby. Lidem totiž nevoní jakýkoli pohyb. Dříve byl největším nepřítelem běh, u kterého jsme se notně zadýchali a zapotili, takže všichni chápeme, že v našem životě zkrátka neměl místo. Sbohem a šáteček. Novým ničitelem pohodlí je dnes chůze, která překvapivě hbitě vystřídala svou rychlejší sestru. Zbytečné kroky nám ukrátí vynálezy od výtahu až po televizní ovladač, tak proč dobrovolně chodit, ještě k tomu po Praze? Možná proto, že poklidná vycházka je pro mnohé z nás jediným sportem, který se ještě dá jakž takž překousnout.

    Na druhou stranu, už ve starověku patřila výsada nepohybovat se jen těm nejvznešenějším a nejváženějším. Když se vládcům zachtělo někam cestovat, stačilo písknout a přiklusala četa s nosítky. To je pak panečku příjemný výlet, ne jako pěší pochod Prahou! To kdyby se jednalo o auto výlet, to by byla jiná. To je sport pro moderního člověka! Ovšem výzva klubu turistů zní celkem výhružně, vyvolává iluzi blížícího se konce světa nebo zkázy lidstva, a tak i sebestředný motorista zaváhá a se slzou v oku vzpomene na dobu, kdy se na výlety chodilo a ne jezdilo. Na dobu, kdy se k televizi muselo dojít, kdy se batolata učila chodit na zemi a ne ve speciálním chodítku. Možná právě tuto dávno vyšumělou rovinu chůze chtějí turisté připomenout.

    On už sám výraz „turista“ s průběhem let mění svůj význam. Dnes nás v první chvíli napadne spíš zahraniční návštěvník, který se přijel podívat na památky, spíš než člověk, co podniká dlouhé výlety a túry po přírodě. Svazy turistů pomalu zanikají, jejich zlatá éra už je nenávratně pryč. Není to ale škoda?

    Tak proč jednou místo psaní e-mailů nezajít za přáteli, které jsme dlouho neviděli, nebo se pomalu neprojít tou starou známou stověžatou Prahou přesvědčit se, že tam ta stovka věží pořád ještě stojí? Podvědomě se totiž bojím dne, kdy mi na můj e-mail přijde leták: „Člověče, vylez z bytu, než bude pozdě!“