RSS Feed

Posts Tagged ‘Jyvaskyla’

  1. Z Prahy do Jyvaskyly a zase zpátky. Achjo.

    Prosinec 25, 2012 by liliam

    Tak. A mám po srandě. Právě sedím na letišti v Helsinkách a modlím se, aby mě brzo nevykopli za zneužívání jejich wi fi ke stahování filmů. Abych nemusela myslet na poslední čtyři měsíce a fakt, že už je to všechno nenávratně pryč, napíšu radši něco sem. Už od šesti hodin, kdy jsem se probudila, mi hrozí akutní výbuch mozku z přemíry myšlenek. Tak snad to pomůže.

    Moje cesta domů částečně započala už včerejškem, kdy jsem začala pociťovat, že na mě přišla řada. V Kortepohje už jsme zbyly jen tři a tentokrát jsem to byla já, kdo se musel rozloučit.  Až do poslední chvíle jsem se ale hrdinně držela, možná díky úžasnému programu, který jsme si na ten den přichystaly. V první řadě šlo samozřejmě o „naked party“, po které šíleně toužila Ashley z Ameriky. Trochu jsme to zaobalily, abych místo na letiště nemusela na policii a nakonec se spokojily se saunou.

    Včera jsme také odhalily další krutou pravdu o finském barbarství. Poslední týdny se nesly s nevyřčenou otázkou – jak velká je „family size pizza“ v naší kolejní pizzerii? Standardní velikost se totiž nevejde ani na pizza talíř a musím se přiznat, že v Česku se taková pizza plocha jen tak nevidí. Obsluha nám family pizzu odmítla naservírovat s tím, že je bohužel příliš velká a nevejde se na talíř. AHA? No on by se ten gigant totiž mohl omylem dotknout stolu což samozřejmě zakazuje asi třicet sedm zákonů. Potlačila jsem touhu vykřiknout: „Tak si sakra kupte větší talíře!!“ a místo toho jsme si koupily za 50 centů krabici na family pizzu. Byla malá. Oni totiž tu obří pizzu… SLOŽÍ!!!!! Ano, je to tak. Byly jsme kolektivně pohoršeny.

    Večer jsme zakončily kulečníkem a abych na to jen tak nezapomněla, Ashley nám s bujarým a trochu děsivým smíchem donesla tři sytě modré panáky. Netuším. Fakt ne. Prý to byla směska něčeho modrého, co není tak silné (kahlúa?) a něčeho růžového, co to teda alkoholem všechno vynahradilo. Ble. Opravdu na to nezapomenu.

    Následovalo srdceryvné loučení (bez ironie) a vzlykající Ashley, která se dušovala, že jí bude chybět moje „funny face“ (nechci vědět, jak to myslela).

    Po čtyřech hodinách spánku to přišlo. Hysterie, smutek, nervy… Ale i přes to všechno jsem se nemohla přestat neustále kochat finskou atmosférou. I když jsem vláčela dvacetikilový kufr čerstvým sněhem, musela jsem myslet na to, jak se to sakra všechno krásně třpytí aže to snad ani není možné. Achjo. Magický dojem dovršil řidič prvního ranního autobusu, který se na mě široce usmál, což mě v 7.40 naprosto vykolejilo.

    No a po několika hodinách ve vlaku sedím tady, na letišti, a mozek mi pořád jede naplno. Jsem neskutečně vděčná sama sobě za to, že jsem do toho šla a nevycouvala tak, jak to ráda dělávám. Po těch čtyřech měsících mám pocit, že se moje životní zkušenosti zdvojnásobily. Neumím ani vyjmenovat (ale možná to zkusím v dalším článku) co všechno jsem poprvé ve Finsku vyzkoušela a na co prostě nikdy v životě nezapomenu. Už se začínám sentimentálně rozpouštět, tak asi přibrzdím.

    Prostě abych to shrnula… Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem zažila. Ani v nejdivočejších snech jsem si to nepředstavovala tak skvělé a musím říct, že se nevyplnila žádná z mých původních obav. Kdybych jela znovu, udělala bych spoustu věcí jinak a snad i líp, ale od toho přece studijní pobyty v zahraničí nejsou.

    A jak se schodují všechny smutnící statusy bývalých Erasmáků – Nikdy nezapomeneme.