RSS Feed

Posts Tagged ‘fejeton’

  1. Buď sebou

    Květen 3, 2010 by liliam

    Tak praví trend naší skvělé a moderní společnosti. Nikdo se už moc neptá na to, co vlastně umíš. Ovšem první, na co je kladen důraz je to, zda jsi sám sebou. Jak může být někdo bez sebe? Přiznávám, že mě se to občas podaří, to potom zrudnu a mám chuť někoho opravdu silně praštit do těch nejcitlivějších částí těla. Ale o tom teď nemluvím. Chceš být úspěšný? Potom jsi bezpochyby sebevědomý, umíš mluvit, i když o tématu nemáš ani páru a dokážeš improvizovat. Cítíš se opačně? Potom dostaneš jedinou radu – Uklidni se, buď zkrátka sám sebou.

    V poslední době mě ovšem zaujala zcela nová rovina tohoto problému. Kult „sebouovosti“ se nám z lidské rasy přenesl i mezi potraviny. Nic proti tomu nemám, ovšem když jsem poprvé zahlédla tabuli s hrdým nápisem „Káva sebou“, přinutilo mě to zamyslet se. V první chvíli jsem měla chuť vběhnout do zmíněného podniku a alespoň pohlédnout na nápoj, který konečně objevil slast vlastní identity. Dozajista se od obyčejných káv bez sebe značně liší. Naducaná pěna se sebevědomě dme, hořkost anonymity zmizela a tato káva se pohybuje jen ve sladkém sebeuvědomění. Nedokázala jsem potlačit radost za ten osvícený kelímek.

    Ovšem další pokrmy zřejmě hbitě začaly závidět. Dnes jsem při cestě domů zahlédla další obrozenecký podnik. Zde byla „pizza sebou“. Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Konečně přišla tolik očekávaná rovnost. Nejen mezi lidmi navzájem, ale i v rovině člověk-pizza. A přiznejme si, není to krásné? Jen je mi líto, že už si nikdy nebudu moci objednat kávu s sebou.


  2. Člověče, pohni se, než bude pozdě!

    Duben 11, 2010 by liliam

    I když se moje škola nachází v poměrně došlapné vzdálenosti, jezdím zásadně tramvají. Na jednu stranu proto, abych si mohla přispat, dalším důvodem je bolestný fakt, že jsem prostě líná. A protože se během těch nekonečných dvaceti minut neskutečně nudím a v duchu si stěžuju, kolik času právě promrhávám, okukuju letáky a reklamy. V poslední době mě zaujala hlavně jedna, kde tučný nápis hlásá: „Člověče, pohni se, než bude pozdě!“ Po prvním přečtení jsem se jen uchichtla a zanadávala si na nepohodlí tramvají, ale když jsem se s letákem setkala podruhé, začalo mi to vrtat hlavou. Plakátek patřil Klubu českých turistů a lákal k podvečerním pochodům Prahou. Nepřímo mě donutil vzpomenout na doby, kdy jsme s rodiči vyráželi na dlouhé výlety, batohy plné namazaných chlebů, v rukou plechovky barvy na obnovování turistických značek. To byly časy.

    Člověk je tvor vynalézavý a chůze ho nebaví, proto se jí snaží velice důmyslně vyhnout, a to nejroztodivnějšími způsoby. Lidem totiž nevoní jakýkoli pohyb. Dříve byl největším nepřítelem běh, u kterého jsme se notně zadýchali a zapotili, takže všichni chápeme, že v našem životě zkrátka neměl místo. Sbohem a šáteček. Novým ničitelem pohodlí je dnes chůze, která překvapivě hbitě vystřídala svou rychlejší sestru. Zbytečné kroky nám ukrátí vynálezy od výtahu až po televizní ovladač, tak proč dobrovolně chodit, ještě k tomu po Praze? Možná proto, že poklidná vycházka je pro mnohé z nás jediným sportem, který se ještě dá jakž takž překousnout.

    Na druhou stranu, už ve starověku patřila výsada nepohybovat se jen těm nejvznešenějším a nejváženějším. Když se vládcům zachtělo někam cestovat, stačilo písknout a přiklusala četa s nosítky. To je pak panečku příjemný výlet, ne jako pěší pochod Prahou! To kdyby se jednalo o auto výlet, to by byla jiná. To je sport pro moderního člověka! Ovšem výzva klubu turistů zní celkem výhružně, vyvolává iluzi blížícího se konce světa nebo zkázy lidstva, a tak i sebestředný motorista zaváhá a se slzou v oku vzpomene na dobu, kdy se na výlety chodilo a ne jezdilo. Na dobu, kdy se k televizi muselo dojít, kdy se batolata učila chodit na zemi a ne ve speciálním chodítku. Možná právě tuto dávno vyšumělou rovinu chůze chtějí turisté připomenout.

    On už sám výraz „turista“ s průběhem let mění svůj význam. Dnes nás v první chvíli napadne spíš zahraniční návštěvník, který se přijel podívat na památky, spíš než člověk, co podniká dlouhé výlety a túry po přírodě. Svazy turistů pomalu zanikají, jejich zlatá éra už je nenávratně pryč. Není to ale škoda?

    Tak proč jednou místo psaní e-mailů nezajít za přáteli, které jsme dlouho neviděli, nebo se pomalu neprojít tou starou známou stověžatou Prahou přesvědčit se, že tam ta stovka věží pořád ještě stojí? Podvědomě se totiž bojím dne, kdy mi na můj e-mail přijde leták: „Člověče, vylez z bytu, než bude pozdě!“