RSS Feed

Posts Tagged ‘architektura’

  1. Jak jsem zabloudila na zombie nádraží

    Červenec 29, 2014 by Liliam

    SONY DSC

    Když jsem byla na Žižkovském nádraží naposledy, přímo z něho čišela beznaděj.  Když jsem tam cíleně zabloudila před pár dny… Čišela z něj taky. Ale trochu víc stylově. Právě v těchto dnech se totiž v prostorách nádraží koná Landscape Festival zaměřený na krajinářskou architekturu. (more…)


  2. Druhé patro světa

    Duben 20, 2010 by liliam

    Jdu si takhle po Praze. Aby bylo jasno, nechodím jen po Praze, ale i po spoustě jiných měst. Ale teď jsem zrovna v Praze, a tak mi nezbývá, než po ní taky jít. Když jsem byla malé cosi, pořád jsem převyšovala všechna ostatní cosi, co se chlubila stejným počtem roků.  Abych se tedy těm zakrslým tvorům alespoň částečně přiblížila, snížila jsem své milostivé zorné pole natolik, abych jim dokázala hledět přímo do jejich zraků. To mělo však za následek elegantní zakřivení mé mladé páteře, nebo-li  skoliózu. Ohýbejme páteř, dokud je mladá!

    Jen má matka mi v tomto ctnostném úmyslu chtěla za každou cenu zabránit a snažila se mi vnutit tolik všední a okoukaný vzhled tiskacího i. Já ovšem žádné měkké i nejsem, když už, tak jedině staré dobré tvrdé ypsilon, a proto jsem jen tak nenechala pokořit. Byly tu sice pokusy obalamutit mě a vytvarovat mé mladé tělo alespoň do malého tiskacího L, leč prokoukla jsem úskočnou lest psychologa a chránila jsem si svůj originální hrb i nadále.

    Psi ovšem stárnou. A stárnou tedy i lidé. Jelikož mezi ně patřím, stárnu zřejmě i já. Což o to, stárnou hlavně všichni ostatní. Místo podřadného čehosi na mě najednou hledí dva metry živé váhy, navíc s temnýma očima a hustým obočím. Kouknu se ještě jednou. Sakra, sakra, sakra. On to muž. Křupnu několika kostmi kolem páteře a po očku mrknu znova na to COSI. Ach, ach, ach… Upřu zrak na betonový chodník, hodím očkem po bicepsu. Jediným důvodem, proč ještě jednou ohnu záda, je kontrola části mě, která se nachází pod mým krkem. Sbohem, přízemí!

    Evoluce, to jsou věci, to by člověk neřekl. Ani ten pes. Dokonce ani starý. Ovšem Praha. Jdu si takhle po Praze. Jdu si a prohlížím, scanuju, odhaduju, obdivuju a kochám se.  Jde proti mně chlap a on má fotoaparát. To on bude něco asi fotit, řeknu si já a jsem zvědavá, co. A taky že jo, on namíří foťák na mě.  Že on bude fotit mě, projede mi hlavou a já se divím. A pak mi dojde, vždyť on bude něco jako já. Taky prohlíží, scanuje, odhaduje, obdivuje a kochá se. Ale má ještě ten fotoaparát, a tak fotí. Ne mě, kdepak. Já jsem jen smradlavý betonový chodník a tomu on dal už dávno vale, stejně jako já. A tak se usměju, ať mu nekazím to umělecké dílo a jdu dál. Protože nejsem prase, přátelé, ba ne. Prasata jsou špinavá a vydávají legrační zvuky, chrochtají, pro ty pomalejší čtenáře. To já nedělám, ale hlavně koukám k nebi, to ony taky neumí. Koukám k nebi a vidím druhé patro světa, vážení, zapomenuté a už znovu neobjevené. Ale je tam a já jsem jedna z mála, která ho vidí, ještě že ta prasata si po Praze nechodí, to by jim pak bylo náramně líto, že žijí jen ve špinavém přízemí. Pro mnohé lidi a všechna prasata existují jen ta první patra, renovované obchody s velkými reklamami a krámky pro turisty. Altruistické diktátorské semafory a nelepší směrovky, přikazující kam máte nasměrovat svá chodidla a kopýtka.

    Kdyby lidé nebyli prasata a odtrhli oči od chodníků, mohli by se legálně kochat nahotou i uměním, obdivovat ladné křivky odhalených samců i samic lezoucích po mnoha pražských zdech a ochozech. Sic jsou starší než sám Metuzalém, stále si zachovávají váhu a postavu přímo laskominovou. Ale lidi ne, to je zajímá víc než lascivita zdarma kdejaký exkrement válící se na staroměstském rohu. Tak ať, aspoň mi nikdo nevyžere poklady druhého patra světa.