RSS Feed

Máme vše

Říjen 5 by liliam

Stála jen několik centimetrů od zářivě nasvícené výlohy, asi pětiletá dívenka v růžové šusťákové bundě a vážným výrazem. Když pohledem přejela vše, co výloha nabízela, poslušně přistoupila ke skleněným dveřím. Přesně takhle si představovala bránu do pohádkových zámků. Zatajil se jí dech. Co když právě tady, za kouzelnými dveřmi, najde to, po čem tolik touží? Stěna z čirého skla se před ní otevřela a holčička pevnými kroky vešla dovnitř.

Zaplavila ji vůně novosti, shonu a blahobytu. Než si stačila pořádně prohlédnout nekonečný prostor, ve kterém se ocitla, proud bezdůvodně spěchajících lidí ji strhl s sebou a ona jen tak tak stihla uhnout do jedné z tisíců uliček. Až teď se pořádně rozhlédla kolem sebe. Regály plné nejrůznějších věcí se tyčily do výšky, o které si sama mohla nechat jen zdát.

Stěny vystavěné ze zboží hýřily zářivými barvami a dívenka nevěděla, kam dřív s očima. Tolik věcí, kdo si je všechny kupuje? Vždyť to musí stačit pro celou zemi, možná i pro celý svět! Na chvíli téměř oněměla úžasem nad množstvím krabiček a sáčků, které se kupily všude kolem ní. Brzy si však vzpomněla, proč je vlastně tady. Nakrčila odhodlaně obočí a vydala se na pouť napříč obrovskou budovou nákupního centra.

Minuty plynuly a ona stále klopýtavým krokem bloudila tam a zase zpátky, bezradně si prohlížela vystavené věci, vždy alespoň na chvíli spočinula pohledem na každém člověku, který ji míjel.

Ostré zářivky ji bodaly do očí, davy lidí jako by se ji pokoušely strhnout z cesty, odtrhnout ji od toho, po čem tolik touží a pro co sem přišla. Do krku jí začala stoupat panika. V zátylku ucítila předzvěst slz a zakryla si oči rukama. Ona to nezvládne. Nikdy nenajde to, co hledá. S vypětím posledních sil se rozběhla do náhodně vybrané uličky.

Obchod si s ní hrál, byl bludištěm, které nemělo konce a už nikdy ji nepustí zpátky. Zhluboka se nadechla, když tu ucítila nádhernou vůni. Co když se trefila? Co když právě sem se chtěla celou dobu dostat?

Nad hlavou holčičky s růžovou šusťákovou bundou se houpala cedule s nápisem kosmetika.

Dívenka slastně nasála vůni, která jí tolik připomínala měkké čisté peřiny a šťastné konce pohádek z velkých knih. Zavřela oči a snažila se zachytit i ten nejjemnější závan bezpečí. Určitě je tu správně.

Když s lehkým zachvěním řas oči znovu otevřela, naskytl se jí pohled na několik žen nejrůznějšího věku. Probíraly se křišťálovými flakónky, které občas přiložily k zápěstí a poté si k němu zvědavě čichaly. Holčička ještě pořád stála na kraji uličky a pozorně si prohlížela podivně si počínající ženy. A je to tu.

Se soustředěným výrazem váhavě vykročila k nejmladší z žen. Mohlo jí být kolem třicítky, kaštanové vlasy měla spletené do ozdobného uzlu, přes ruku nesla přehozený růžový kabát. Dívence se na tváři na okamžik mihl zasněný úsměv a přistoupila k ženě. Ta si stále zaujatě prohlížela vystavené lahvičky. Konečně si všimla drobného stvoření, které se nesměle natahovalo po její ruce. Usmála se a sklonila se k holčičce v růžové šusťákové bundě.

„Ahoj, copak potřebuješ?“ zkoumavě se zahleděla holčičce do tváře. Dívenka si stoupla na špičky a začala ženě něco šeptat do ucha. Ta s výrazem plným soucitu a pochopení přikývla, chytila drobnou ručku do své a rázným krokem se vydala napříč obchodem. Dívence se rozbušilo srdce. Konečně se dočkala!

Když se růžová dvojice blížila ke skleněným dveřím a dívenka se k nim nadšeně rozběhla, tmavovlasá žena ji rozhodným ohybem strhla zpátky. Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím z masivního kovu, které byly schované v temném koutě obchodu. Výraz dítěte se ve vteřině naprosto změnil. Šťastný lesk v modrých očích vystřídalo němé zděšení, ústa těšící se na přízeň se náhle zkřivila v grimase strachu. Žena se zastavila a zabušila na dveře.

Dívenka seděla na židli v rohu místnosti a upřeně sledovala podlahu. Vše se seběhlo tak rychle, že si to ani sama nestačila uvědomit. Když se těžké dveře otevřely, žena s růžovým kabátem ji vstrčila dovnitř a nechala jí tam s několika cizími muži v uniformách. Holčička se snažila udržet její ruku, ta se jí ovšem vykroutila a bez jediného pohledu ji tam nechala. Chvíli ještě něco vysvětlovala nejvyššímu muži s knírem, potom se za ní zavřely železné dveře a dívenka osaměla.

Po chvíli do místnosti vešel pán s knírem, který ještě před chvílí mluvil s tou, která ji tak bezostyšně opustila. Dlouze se na holčičku zadíval a potom k ní pomalu přistoupil. Dřepl si před židli a mohutné ruce si položil na kolena. Chvilku na sebe s dívenkou jen mlčky dívali a potom se policista zmohl na krátké sdělení.

„Tvoji maminku najdeme, určitě si pro tebe přijde každou chvíli. Už jsme to dali vyhlásit po celém obchodě.“

Zvedla oči. Ještě několik sekund na muže zírala, než jí došel plný význam těch slov. Od pat jí celým tělem projela vlna nadšení a zamrazila ji až na ušním lalůčku. Rázem se pro ni zrada ženy s růžovým kabátem stala jen drobnou malicherností, závanem starých vzpomínek, které už dávno odvál čas. Narovnala záda, usmála se na zmateného muže a radostí se až zatetelila. Založila si drobné ručky do klína a s nadějí v očích upjala veškerou svou pozornost na ony proklínané těžké dveře. Čas plynul.

„ Dej to vyhlásit ještě jednou,“ policista s knírem svému podřízenému položil ruku na rameno a ustaraně se ohlédl na židli v rohu místnosti. I když se dítěti pořád v očích mihotaly plamínky naděje, sedělo už shrbeně, a co chvíli se jeho pohled stočil ke studené podlaze.

„Jak je to možný? Čeká tu už tři hodiny a pořád si pro ni nikdo nepřišel,“ zmateně zamumlal policista a tázavě se zahleděl na svého mladšího kolegu.

„Nechápu to, šéfe. Ztracený děti tu máme každej den, ale do dvaceti minut se ukážou ustaraný maminy a táhnou je hned pryč… Tohodle prcka snad nikdo nepostrádá,“ nepřítomně odpověděl mladší policista.

Ze zamyšlení oba muže vytrhla až rána železných dveří, které se hlasitě zabouchly. Starší policista se otočil a pohled mu opětovala jen prázdná oprýskaná židle v rohu místnosti. Okamžik na ni mlčky zíral, potom se rozběhl směrem k východu. Když se za ním zavřely automatické skleněné dveře, na chvíli zaváhal. Davy lidí se valily dovnitř a ven, ale růžovou bundu muž s knírem nikde nezahlédl.

Mlčky se procházela nočním městem, sotva co noha nohu mine. Nikam nespěchala, navíc ji trošku bolely chodidla. Zimní boty jí už byly trochu malé, tlačil jí palec. Ale holt bude muset zatnout zuby. Už hodnou chvíli přemýšlela, co dneska udělala špatně. Nad vchodem do obchodu přece září obrovský nápis: Máme všechno, po čem jste kdy toužili. Co se dá dělat, mámy jim asi dneska došly. Žádná přece do kanceláře toho pána s knírem nepřišla. Ale nákupních center je ve městě spoustu a někde je přece budou mít. Snad bude mít štěstí zítra. Dívka se povzbudivě usmála, ale neplatilo to nikomu jinému než jí.


2 komentáře »

  1. Andrea napsal:

    Nádherná povídka 🙂 Úplně mě v tom předvánočním čase dojala 🙂

  2. jAUF napsal:

    pěkné, ..čtivé,…bylo by to super na zfilmování 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *