RSS Feed

Jeden krok ke štěstí

Listopad 14 by liliam

Nalistovala jsem v diáři správnou stranu a prstem vyhledala další jméno. Ryšavý. Zprvu mi příjmení nic neříkalo, ale po chvíli jsem si vybavila zvláštní telefonát, který vedl k zapsání pana Ryšavého právě na dnešek. Neobjednal se sám, hlas z přístroje připomínal velmi přísnou postarší ženu. Pravděpodobně klasický případ utlačovaného mužíčka, kterého manželka honí po psychiatrech s vidinou, že jí odborník potvrdí manželovu stupiditu. To bude rychlé, tihle by se dali vyřizovat přes kopírák.

Ozve se zaklepání a já nasadím profesionální úsměv. Ne moc strojený, ale zároveň ani přehnaně upřímný. Bože, jak se mi ta práce začíná dostávat pod kůži, až z toho mrazí.

„Dále!“

Do dveří vklouzl drobný mladíček se zářivým úsměvem. Že bych se spletla? To už se mi dlouho nestalo.

„Dobrý den, pane Ryšavý, posaďte se, prosím,“ zašvitořím a sleduji muže, který doslova září optimismem. „Vidíme se poprvé, takže se mi svěřte, s čím vám mohu pomoci?“

Chvíli se ještě uvelebuje v kožené sedačce a potom na mě upře pomněnkově modré oči. „Paní doktorko, mě netrápí absolutně nic, ale přišel jsem si s vámi přesto promluvit. Třeba na něco společně přijdeme,“ uzemnil mě hned na začátku.

„No dobrá, tak si budeme jen tak povídat. Řekněte mi něco o sobě, o svých zájmech a životě. Jste se sebou spokojený?“ snažím se zavést hovor k něčemu použitelnému.  Ten rozzářený kluk mi nesedí. Snad není z inspekce, nebo ještě hůř, novinář, prolétne mi hlavou.

„Víte, já jsem nenáročný člověk. Ke štěstí mi stačí málo, jen trocha klidu, dobrá kniha a občas trocha pohybu. Přál bych i ostatním lidem, aby to měli v životě tak lehké jako já, nemám si na co stěžovat, nic mě netrápí. A co vy, paní doktorko, vy jste se sebou spokojená?“

Hrklo ve mně. „Ale pane Ryšavý, my tu nejsme od toho, abychom mluvili o mně, zajímáte mě vy.“ Ze všech sil se snažím dostat rozhovor do normálních kolejí. Tohle nemám zapotřebí, aby se tu do mě navážel nějaký zfetovaný pisálek, co potřebuje článek do podřadného plátku. Tak kde má asi schovaný diktafon… „Povězte mi něco o svých rodičích, pane Ryšavý,“ nadhodím a dál sjíždím usměvavého chlápka pohledem.

„ Ach, moji rodiče byli skvělí lidé. Dodnes na ně vzpomínám s velkou úctou. Bohužel jsem neměl to štěstí trávit s nimi příliš času a i to málo, co jsme prožili společně, se halí do spíše chmurných barev. To víte, oni za to nemohli, byli trochu jiného ražení nežli já a příliš mě nebrali jako svého potomka.“

„Bili vás?“ prohodila jsem nepřítomně a studovala vyboulenou náprsní kapsu jeho košile. Určitě je tam.

„ Vy jste vážně dobrá, paní doktorko, ano, bylo tomu tak. Jejich osobnosti  po nějakém čase zcela zahalil démon alkoholu a často nedokázali ovládat svůj vztek, tak jsem mu většinou musel čelit já sám. Ale oni na tom chudáci neměli velkou vinu. Víte, paní doktorko, já se snažím lidem odpouštět a brát vše z té lepší stránky.“

Na moment jsem ztratila pozornost a z ničeho nic jsem si všimla, že ten podivín už domluvil. Trhla jsem sebou. Upřeně na mě hleděl a téměř celou tvář mu zakrýval ten nesnesitelně šťastný úsměv. Ať už sakra vypadne, tohle se nedá vydržet.

„ Ale vypadáte nadmíru spokojeně, jaký je váš recept na štěstí, pane Ryšavý?“ vypadlo ze mě. S hrůzou jsem si uvědomila, že mě to skutečně zajímá.

„Štěstí není nedosažitelné, naopak. Lidé si ani nedokážou představit, jak je snadné být šťastný. Jen čekají, že jim všechno spadne přímo do klína, jsou líní pro to cokoliv udělat. Ale stojí to za to, paní doktorko. Změnit svůj život, odhodit všechno, co vás trápí a pak už si jen užívat toho sladkého pocitu…“ Muž naproti mně se s blaženým výrazem zahleděl přes mé rameno kamsi donekonečna. Na moment jsem se přistihla, že tam hledím s ním. Kdy jsem naposledy byla alespoň zčásti tak šťastná, jako tenhle zvláštní klučina…

Z letargie nás vytrhlo zaklepání na dveře. Aniž by čekal na odpověď, nakoukl do místnosti netrpělivý muž v elegantním saku. „Paní doktorko, šlo by to urychlit?“

Nechápavě jsem kývla. Zmizel.

„Pane Ryšavý… Proč tu jste?“ obrátila jsem se s otázkou na svého pacienta.

„Vám to neřekli, doktorko? Ach, to mě mrzí, oni okolo toho dělají takové obstrukce. Návštěvy psychiatra mi přikázal soud, víte,“ odpověděl mi s úsměvem.

„Jak zemřeli vaši rodiče, pane Ryšavý?“ vyhrkla jsem. Zazubil se na mě.

„A proto jste teď šťastný?“

„Jako ještě nikdy, paní doktorko, jako ještě nikdy!“

Vstal, vzal moji ruku do své a políbil ji. „Taky si zasloužíte být šťastná, udělejte pro to něco,“ zašeptal mi, otočil se a odešel.

Posadila jsem se na koženou sedačku tam, kde ještě před chvílí seděl vrah. Místo bylo ještě teplé. Vzala jsem ze stolu svůj diář a přesným hodem jsem ho umístila do odpadkového koše. Sundala jsem z věšáku svůj kabát. Kancelář jsem za sebou zamkla. Tak trochu se bojím, že ty klíče dneska ztratím.

 


1 komentář »

  1. Petr napsal:

    Hehehehe. No co dodat. Skvělé. 🙂 Dobře jim tak, ale teda to vězení mu nezávidím. A ona je pěkná lemplice, když ani neví, koho jí přivedli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *