RSS Feed

Jak jsem se srazila s arcikňourem

Březen 23 by Liliam

Měla to být obyčejná procházka. To mě ale mohlo varovat.

Nevím jak vy, ale kdykoli mám pocit, že mám všechno pod kontrolou, jsem duševně vyrovnaná a dokonale vypořádaná se světem a vším, co mě může potkat… Můžu si být jistá, že už na mě někde číhá kapitální arcikňour. (Vydržte, pochopíte.)

Měla to být obyčejná procházka.

Sobotní odpoledne, rodiče, směr hospoda za kopcem. Uřícení, utahaní a napivosetěšící jsme konečně stanuli před cílem. Venkovní stoly plné, cpeme se tedy dovnitř. Ha! Jak se zdá, koná se tam ale soukromá akce. Paní hospodská nám však pod příslibem ticha a pokoje dovolí usednout na pohovku v rohu. Jakmile se ocitnu za dveřmi, opět se mi mimoděk připomene, že nežiju v žádném velkoměstě. Nebyl to firemní meeting, nebyla to svatba.

Byl to sjezd mysliveckého svazu.

Na rovinu musím přiznat, že to byla svým způsobem děsná krása. Všichni v zelených oblecích a zelených košilích, často s výšivkou jelena. Rychle jsem se ujistila, že věkový průměr rozhodně neaspiruje na to klesnout pod padesátku, a potom jsem se už mohla nerušeně uchýlit do rohu a s tichostí pěny čekat.

Zezačátku to byla spíš otrava. Řešilo se, kolik bodů dostanete za využitelného psa, za střelení do zvířátka s velkýma očima. Z polospánku mě probrala až trochu šokující fanfára na lesní roh, která očividně značila, že se blíží něco, co bude stát za to. A taky jo. Někdo něco pustil. Nevím přesně, co. Znělo to jako stařičké gramofonové desky, ze kterých se ozývaly pohádky vypravěčů s tím podivným starodávným českým přízvukem obsahujícím nekonečně protahované konce slov. Byl to příběh myslivce Javůrka vyprávějícího o tom, jak ulovil arcikňoura. Ano, je to tady.

Byl to nervák. Pan Javůrek na nahrávce líčil, jak toužil ulovit pořádného kance. Celou noc čekal na posedu, až ho konečně Diana požehnala svou přízní a na louce před ním  se objevila skupina bachyní a s nimi… On. (na záznamu byla opravdu povedená charakteristika kancových dlouhých žlutých „zbraní“, ale to asi nedám.) Pan Javůrek po dlouhém míření v měsíčním světle střelil. Kňour kvikl. Černá zveř většinou nekviká, takže pan Javůrek věděl, že musel trefit kost. Kanec odběhl do lesa, a protože si myslivec pamatoval případy, kdy lovec neprozřetelně šel hledat zraněné zvíře a to ho pak rozpáralo od hlavy až k patě, radši si ještě hodinku počkal. No, co vás budu napínat, dopadlo to dobře. Prase po vyvržení vážilo 260 kilo. Krása.

Ostatně celý sněm byl tak trochu prasečí. Možná to totiž nevíte, ale v našem revíru je hlavně černá zvěř, což je trochu prokletí, ale nedá se s tím nic dělat. A aspoň pak máme spoustu historek. Hned po fanfáře přišla další.

Tentokrát už se zvedl jeden z myslivců, který nedávno střelil svoje první prase. Asistoval zrovna při sečení pole, na kterém zemědělci slyšeli jakési šustění. Sekáči se už ale chystali domů, a tak i myslivec zlomil brokovnici a vyndal náboje. V tu chvíli se mu za zády ale vyřítilo prase, jako na potvoru, že. Mohl to tušit. Měl jen několik vteřin na to zareagovat. Ale zvládl to a vystřelil. Jenže nebyl sám. Prase se svalilo, ale nebylo jasné, zda ho trefil náš hrdina, nebo jeho kolega. Jediné štěstí, že každý použil jinou střelu. Vypravěč jednotnou, druhý střelec potom broky. A tak oba museli čekat na prasečí pitvu, která osvětlila, jak to bylo.

Potom přišlo pasování. Nám zrovna donesli domácí smažené bramborové lupínky, z čehož jsem se později trochu opotila, měla jsem totiž pocit, že naše hlasité chroupání trochu kazí sváteční okamžik. Nejstarší z myslivců totiž čerstvému prasolovci postupně poklepával po rameni dýkou a pasovaný odříkával slib. A maloměšťáci v rohu přiblble čuměli a cpali se chipsama. No.

Pak byla naštěstí vyhlášena pauza na cigáro a my usoudili, že se asi strategicky vypaříme.

Možná jste z mého reportu nabyli dojmu, že si ze sněmu tak trochu utahuju. Chyba.  Samotnou mě překvapilo, jak mě atmosféra postupně vtáhla, a od té chvíle, co jsem opustila restauraci, se k tomu zážitku pořád vracím. Připomínalo mi to tajné spolky, ze všeho, co se dělo, přímo sálala tradice, zájem o věc, zvyky a úcta. Tak trochu mi něco podobného chybí. Možná proto si pořád tajně představuju, že jednou založím třeba čtenářský kroužek, že budu mít šanci se podílet na tvoření něčeho podobného.

Arcikňoury úplně střílet nemusím, ale na druhou stranu – dokážete si představit ten pocit?

 

 

 


2 komentáře »

  1. Draon napsal:

    Jak vůbec arcikňour dopadl? Se šípkovou nebo se zelím?:)

  2. Liliam napsal:

    Tahle debata očividně nebyla na programu schůze :/ Já bych ale hlasovala pro guláš!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *