RSS Feed

Já vlastně do Portugalska ani nechtěla.

Listopad 24 by Liliam

Já vlastně do Portugalska ani nechtěla.

No a tak to musel vzít do rukou sám osud a dokopat mě tam násilím.

Musím se ale přiznat, že naš první setkání bylo značně rozpačité. Možná jsem si za to mohla sama, sobotní půlnoc totiž zřejmě není ideálním časem příjezdu pro žádnou zemi. O půlnoci je portugalské Porto totiž značně temné a pusté. Ovšem když o tom přemýšlím, možná nám pohled na naši cílovou destinaci naopak trochu zidealizovalo, v neděli ráno totiž nebyl o nic lepší.

ALE! Porto má také jednu obrovskou výhodu, která první dojem snadno obrátí naruby. Je totiž naprosto úchvatné. Vždycky, když se snažím tuhle novou zkušenost někomu popsat, zaseknu se. To, co jsem viděla během tří listopadových dní, se totiž ani trochu nepodobá žáné jiné zemi, jež jsem navštívila.

Kdybych měla vybrat, co mě dostalo nejvíce, nebudu váhat ani sekundu. Architektura. Co bych dala za to vlastnit alespoň z poloviny tak extraordinérní dům, jaké jsme míjeli na každém kroku. Většina z nich se rozpadala, nebo byla prázdná, alespoň to něžně naznačovala zazděná okna a chybějící střechy. Každopádně jsem je chtěla všechny.

I tak ale štíty zdobené barevnými kachličkami pořád braly dech. V Portu zkrátka moc lidí nebydlí, takže ulice působí poněkud pochmurně, a to hlavně o víkendu, kdy jsou všechny krámy a všudypřítomná pidi bistra zavřená.

Neustále se mi tak hlavou proháněla neodbytná myšlenka, jak asi Porto vypadalo v dobách své největší slávy, kdy se skvělo novotou a luxusem. Možná bych ale i přesto došla k závěru, že dnešní podoba je trochu dobrodružnější. Alespoň pro cvoky do post-apo (poznámka autorky: jako autorka.). Ono to má totiž něco do sebe. Střechy a fasády porostlé kapradím. Domy podepřené železnými traverzami a záplatované plechem. Organicky rostoucí patra. (Popíšu. Žiju v Portu. Bydlím v nejvyšším patře. Ráno se vzbudím a zjistím, že tomu už tak není a jdu se seznámit s novým sousedem o patro výš.)

Další úžas? Počasí. To nám klaplo skvěle. První den jsme se procházeli v příjemných 19 stupních, na výlet k moři se nechalo překecat i slunce, a tak jsme mohli i hupsnout do vody. (Nebo alespoň smočit kotníky, jelikož hned potom přiběhl pán se svetrem na hlavě a začal nadávat, že tam všichni umřeme.)

Z pobřeží jsme se svezli ďábelským autobusem a já poprvé zažila, jaké to je, když řidič drncne natolik, že se vám odlepí nohy od podlahy. Pomalu se ale blížil večer a my měli v hlavě jedinou myšlenku – je čas na portské.

Řešení tohoto prekérního problému ale bylo složitější, než se zprvu zdálo. Než jsme se totiž doplahočili na druhý břeh řeky, na kterém se nachází vinné sklepy, stihli všechny vinařské společnosti zavřít. Ouch. Stane se. My jsme se ale mezitím stihli na místní specialitu naladit natolik, že nebylo cesty zpět.

Vydali jsme se na výpravu po nábřeží lemovaném restauračními podniky. Musím poznamenat, že nás trochu zarazil fakt, že většina z nich byla zavřená, se zavírat chystala. Ti trochu zklamalo naše očekávání, jelikož jsme se z několika zdrojů neustálle dovídali, že Portugalci vylézají ze svých skrýší hlavně v noci.

Nakonec jsme ale svou restauraci našli. Sedli jsme si. Objednali skleničku od každéhi druhu portského, které měli. Okoštovali. Objednali skleničku desetiletého. Dopili nakonec celou lahev. No a jelikož jsme tak milí a kouzelní mladí lidé, dostali jsme zadarmo dva talíře pečených kaštanů. A mrkvovou polévku, kterou testují pro nové menu. Tak jsme otestovali. Co bychom pro ty chudáčky restauratéry neudělali, že. Byla abnormálně lahodná. Personál si nás zamiloval natolik, že jsme nakonec obdrželi poukázku na prohlídku nejstarších sklepů s portským v Portu zdarma. Yaii!

A tím byl nastolen i cíl pro další den – konečně se proplížit do tolik očekávaných sklepů. Tentokrát jsme si přivstali a  pro jistotu před bránou stepovali už dopoledne. Pan průvodce byl neskutečně milý na to, že od nás neviděl ani euro za vstupné. Dověděli jsme se, že v lahvi portské už nestárne, tedy až na „vintage“. Že červené portské s přibývajícími lety světlá a bílé věkem tmavne, že nejstarší portské v jejich sklepech pochází z roku 1867. A že region, kde pěstují své hrozny, je exttrémně chladný. Někdy během zimy prý teploty klesnou i mírně pod nulu. Brr!!!

Odcházeli jsme s těžkým srdcem. Alespoň naše peněženky byly lehčí o degustační sadu a jednu velkou láhev… na cestu, že. Bylo krásně, svítilo sluníčko a my si sedli do parku na kopci. Pili jsme portské, sledovali jsme panorama a bavili se o filosofii. Nebo alespoň tak bych si to chtěla pamatovat. Ehm.

Poslední dobou se přistihávám, že na Porto vzpomínám každý den. Na druhou stranu stejně často taky přemýšlím o tom, kam že to vyrazím příště. Na stará kolena ze mě snad bude ještě cestovatel 🙂


Žádné komentáře »

No comments yet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *