RSS Feed

Červená obálka

Listopad 10 by liliam

Sáhneme trochu do archivu, který jsem protáhla jemnou aktualizací:)

Zavřel za sebou vchodové dveře. Automaticky zamkl na dva západy. Arnošt už dlouho neměl tak skvělou náladu, jako právě dnes. V pohodovém rozpoložení ho podpořilo i podzimní počasí, kterése zdálo až podezřele dokonalé. Umírající listí stromů se chlubilo nejpůsobivějším odstínem žluté a červené, z probouzejícího slunce příjemně bolely oči. Přimhouřil víčka a zhluboka se nadechl vůně spadaných jablek a tlejícího listí. V kostech, které nedávno nabyly statusu středního věku, cítil, že dnešek pro něj bude výjimečný. Nevěděl co se stane, ale byl přesvědčen, že mu tento nezapomenutelný den změní život.

Rázným krokem se vydal k poštovní schránce. Na tváři se mu usadil široký úsměv a zdálo se, že nově vydobytou pozici jen tak dobrovolně neopustí.

„Dobré ráno, sousede!“ zahalekal povzbudivě na muže, který se téměř vyplížil ze dveří vedlejšího domu. Shrbená záda, tmavé kruhy pod očima a krhavý pohled o svém majiteli prozrazovaly, že Arnoštův optimismus rozhodně nesdílí. Když zaslechl volání, vystrašeně sebou cuknul a zdálo se, že opět prchne zpět do útrob bezpečného příbytku. Soused nakonec přece jen zaostřil a váhavě zvedl ruku k pozdravu. Jako by si uvědomil svou chybu, zbledl a  odhodlaně se začal belhat k vlastní schránce, neuvěřitelně rychle vybral její obsah a s panickým výrazem vyběhl směrem k autobusové zastávce. Arnoštovi už nevěnoval byť jediný pohled navíc.

Dokonce ani podezřelé představení, které mu připravil jeho soused, nedokázalo Arnoštovi zkazit den. Na okamžik ho napadlo, co je vlastně příčinou toho pocitu krystalického štěstí, který ho přímo dusil, div že mu nevháněl slzy do očí. Snad to, že dosáhl všeho, co si kdy přál. Měl milující manželku, skvěle vycházel s bratrem a pravidelně se vídal s několika nejlepšími přáteli. Vykročil směrem k autobusové zastávce a začal probírat došlou poštu. Jeho pohled zaujala zářivě červená obálka, která se umně skrývala pod nekonečnými účty. Zastavil se. Rozhlédl se kolem sebe, jako by doufal, že najde viníka svého zmatení. Snad nemá tajnou ctitelku, mihlo se mu hlavou.

Nenápadně přiblížil obálku k nosu a opatrně přičichl. Nic. Začal rozlepovat papír a zatajil dech. Uvnitř se schovával napůl přeložený list papíru. Napjatě ho narovnal.

Stálo na něm: „Máme tě.“

Poklidné ticho maloměstské autobusové zastávky prořízlo bolestné skřípění brzd. Arnošt udiveně zvedl hlavu, ale než se na jeho tváři stačil objevit překvapený výraz, výhled mu zakryla černá látka.

Tiše ležel na podlaze auta a šťastný úsměv, který si ještě před chvílí lebedil na jeho tváři, se už dávno odebral do věčných lovišť. Ti pánové k němu nebyli moc vlídní. Pokud se mezi gentlemanské chování nepočítá kopání, nadávky a mimochodem i velice necivilizovaná jízda. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, zjistil, že mu jeho noví společníci stihli svázat ruce a nohy, což ještě trochu více snižovalo komfort kovové podlahy zločinecké dodávky. Snažil se uklidnit, počítat do deseti, vybavit si mírumilovný šum moře, ale ani jeden ze způsobů kupodivu nevykazoval sebemenší účinek. „Jak jsem se sem sakra dostal?!“ vířilo mu hlavou a všechen optimismus se ztratil v nenávratnu.

Nedokázal vnímat, co se kolem něho děje. Myslel pouze na to, jak se mohlo stát, že leží spoutaný v dodávce a přes hlavu má černý pytel. Kdo ho může tak nenávidět, aby si zajistil jeho únos? Zarazil se. Co když ho chce někdo odstranit z povrchu zemského? Začal ještě zuřivěji přemýšlet, kdo by byl něčeho takového schopen.

Na nic nepřicházel. Vždyť má se svou rodinou i přáteli tak skvělý vztah! Například jeho bratr. Každý pátek spolu vyráží na jeden, dva litříky piva, povídají, smějí se… Je sice pravda, že Arnošt byl vždycky tím úspěšnějším, movitějším, lepším v očích všech… A nedávno bratrovi zapůjčil pár stovek tisíc a už několikrát mu připomínal, že by chtěl peníze ještě někdy vidět. Vzpomněl si na minulý pátek. Jeho bratr se nesmál. Těkal očima, choval se strojeně. Určitě je to on. Vlastně ho nikdy neměl moc rád. Parchant.

Najednou mu hrdlo sevřel pichlavý strach. Představil si svou milovanou ženu, jak na něj čeká s večeří, nervózní, kde její životní láska tak dlouho vězí. Kolik utrpení bude muset ta drobná osůbka vydržet! V jejich velkém domě bude sama, bez podpory… Ale ne, je tam vlastně ještě její přítel ze školy, který k nim téměř pravidelně jezdí a dnes tam zrovna přespává. Pochod jeho myšlenek ho sám zastavil a dal mu pořádnou facku. Sakra. Takže ženušce by se vlastně náramně hodilo, kdyby manžel zmizel z domu. Nebo z jejího života. Mrcha proradná! Připadal si jako naprostý blbec. A ještě k tomu svázaný a unesený. Když se daří, tak se daří, povzdechl si a pokusil se přetočit do pohodlnější pozice, čímž si vysloužil další kopanec do břicha. Intenzivní bolest ho přinutila zaposlouchat se do rozhovoru únosců.

„Nakonec to bylo lehčí, než jsem si myslel, tahle prácička je celkem příjemná brigáda. Teď už ho jen odevzdat a máme to z krku,“ pochvaloval si hrubý hlas nad jeho hlavou.

„A seš si jistej, že je všecko ok? Mně se ten chlápek na fotce zdál nějakej menší, sundej mu ten pytel“ ozvalo se z předního sedadla. Za okamžik Arnoštovy oči odvyklé přímému slunci na pár vteřin osleply, než je někdo znovu skryl pod černou látku a začal velice vytříbeně klít.

„Co teď?! Co sakra teď?!“ vyřvával v autě jeden z mužů, který očividně oplýval bohatou slovní zásobou.

„Jen klid, musíme zjistit, jak je to možný. Měl mít v ruce červenou obálku a čekat na autobus. To všecko splnil, ne?“ ujišťoval se řidič. Od ostatních se postupně začalo ozývat nejisté souhlasné mručení.

„Ale stejně máme blbýho chlapa. Jak se to mohlo stát?“ přemýšlel muž za volantem nahlas. Arnoštovi  někdo opět dopřál dávku vzduchu a nepříjemného světla. Bolestně mžoural na dva mohutné muže, kteří se nad ním skláněli a omračovali ho smrdutým dechem.

„Hej! Kde bydlíš?“ houknul na něj jeden z nich.

„Husova 12, Nýrsko, 268 13,“ odrecitoval Arnošt poslušně svou adresu i se směrovacím číslem. Svalnatý tazatel chvíli namáhavě luštil adresu na červeném dopisu a nehlasně přitom slabikoval. Na pár vteřin na Arnošta upřel vystrašený pohled a opět ho uvrhl do tmy.

K dalšímu Arnoštově kontaktu se sluncem se připojila i velice silná bolest zad, když byl něžně vyhozen z jedoucí dodávky. Ta přibrzdila a z okýnka se vyhnul jeden z hromotluků.

„Sorry, kámo, s někým jsme si tě spletli. Ten syčák bydlí ve třináctce,“ chtěl zavřít okýnko, ale potom zaváhal a ještě s velice nepatřičným omluvným výrazem poznamenal:

„To se může stát každýmu…“

Odjeli.

Arnošt stál na chodníku. Sám. Ruce a nohy ho bolely od provazů, zbytek těla od citlivého zacházení jeho únosců. Rozhlédl se kolem sebe a několik kolemjdoucích rychle uhnulo pohledem. Nikdo nevolal policii. Nikdo mu nenabízí pomoc. Po chvíli váhavého přešlapování si Arnošt urovnal zmačkaný oblek a vykročil směrem k domovu. Velice nejistý úsměv se pokusil navázat na svého ranního předchůdce, ale účinek byl minimální.

Zastavil se až před svým domem. Rádoby nenápadně mrkl k sousedovi. Okna zatažená, zhasnuto.  Váhavým krokem přešel zahradu, odemkl dveře, vstoupil. Sundal si sako a pověsil ho přes židli, když se ozvalo spěšné dupání po schodech. Jeho žena se objevila ve dveřích jen v negližé, vlasy rozcuchané, rozmazaná rtěnka jí dodávala vzhled cirkusového klauna. Přejel ji pohledem.

„Ahoj, miláčku, právě jsem vstala. Už jsi doma?“ Přiběhla k němu a políbila ho.

„Udělalo se mi špatně, odešel jsem dřív. Klidně se vrať do postele, drahoušku, pořádně se vyspi,“ pohladil ji po zrudlé tváři a věnoval jí zamilovaný úsměv. Žena mu něhu oplatila až nevěřícným podezřívavým pohledem.

„Málem bych zapomněla, volal ti bratr. Ptal se, jestli si místo piva nepůjdete zaplavat do toho velkého jezera za městem. A nemáš jezdit autem, prý se pro tebe staví,“ oznámila mu manželka.

„Jistě, rád. Tam, jak nedávno našli tu mrtvolu? Bude to bezpečné? Vždyť víš, že nejsem dobrý plavec,“ staral se Arnošt.

„Určitě! Ničeho se neboj. Bratr tě určitě ochrání,“ uchichtla se rozcuchaná žena, něco si pro sebe zamumlala a vyběhla po schodech do druhého patra.

Arnošt se usadil k jídelnímu stolu, rozložil noviny a nevšímaje si zvuků seshora, začal číst denní zprávy. Stejně je dnes krásný den, pomyslel si. V duchu jen litoval svého souseda, který musí čelit tolika nepříjemnostem. Ještě že on má s rodinou i s přáteli tak skvělý vztah. Pousmál se nad svým štěstím a vyrazil hledat staré plavky.


1 komentář »

  1. Petr napsal:

    „Umírající listí stromů se chlubilo nejpůsobivějším odstínem žluté a červené, z probouzejícího slunce příjemně bolely oči.“ nemá tam být spíš „probouzejícího se“? Nebo to Slunce někoho probouzí? 🙂

    Dík za slovo krhavý, neznal jsem. 🙁

    Jinak příběh zajímavej. Ale vytkl bych tu ironii („od citlivého zacházení jeho únosců.“; „který očividně oplýval bohatou slovní zásobou.“), to se tam trochu nehodí.

    Jinak manželka je očividně šikovná holka a ví, že má doma blbečka. 😀 No a bratra nekomentuju. Ach, proč jsou ty Tvé povídky vždy tak drsné? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *