RSS Feed

‘Suomalainen päiväkirja alias Finský deník’ Category

  1. Mixni si to po finsku

    Září 14, 2012 by liliam

    Finsko mě prostě nepřestává překvapovat. Původně jsem si od přípěvků zase chtěla dát pár dní pauzu, ale Finsko řeklo NE. Budiž. Dnes jsem byla nakupovat. O tom se příliš rozepisovat nebudu, má platební karta ještě totiž pořád trochu trucuje. Ale to se stává i v lepších rodinách. Když už jsem chtěla definitně opustit všechny obchodní domy, padl mi do oka jeden více než lákavý obchůdek.

    Už jsem slyšela, že Finové si docela libují v takzvaných sweets shopech, které se v Česku ještě příliš nerozmohly. Všichni je ale známe. Položí před vás několik hromad bonbónů, lopatu a… dál už to všichni známe. Tenhle obchod byl ale jiný. Znáte mix-it? Tak si představte, že se ocitnete v jejich skladu. Ba co víc, vynásobte druhy pochutin třemi a doplňte ještě o pár vskutku exotických kousků. Ta dá! Vítejte v Punnitse & Säästä!!

    Celý obchod jsem prošla hned několikrát, protože taková rozmanitost mi zkrátka vzala dech. Bonbony tady totiž byly v silně utlačované menšině, kterou převálcovalo sušené ovoce, oříškové směsi, ovoce a oříšky v jogurtu a čokoládě a nejrůznější směsky křupek.

    Samostatnou poličku pokrývaly sušenky ve velkých sklenicích, taktéž označené cenou za 100 gramů. To se potom nakupuje! Samozřejmostí jsou potom vážené čaje, a to prosím i ty již zapytlíčkované.

    Aby toho nebylo málo, v tomhle nebi si můžete navážit i kuskus, čočku, nebo barevný cukr. Zlatým hřebem, který jsem opravdu musela chvíli zblízka zkoumat je už namíchané vysušené rizoto, které stačí ladně vhodit do hrnce, povařit a večeře se může servírovat.

    Narazila jsem i na několik opravdu labužnických záležitostí. Směs sušeného lesního ovoce mezi ně patří alespoň co se vzhledu týče, i když si umím představit lepší využití 12 eur. Spíš než 100 gramů sušených jahod by mě lákala představa pěti obědů ve školní kantýně. Ale proti gustu…

    Největší tajem jsem objevila kousek od vchodu. Pod názvem Dragon fruit se skrývá fialové cosi poseté černými drobnými semínky. Nejvíc mi to připomínalo fík, již poučená Googlem však musím poznamenat, že ten to dozajista není. Při příští návštěvě rozhodně vyzkouším.

    V rámci prvního lovu jsem zůstala poměrně konzervativní. Vyhrály to u mě mnou milované rozinky v jogurtu, které v porovnání s českou lúzou představují nejvyšší high class zdravých ňamek. Zaujala mě taky oříšková směs s poměrně příznivou cenou a značně sympatickým složením – para, kešu, buráky v cukru, brusinky a jogurtem obalené želé/rozinka.

    Abych tuto exkurzi uzavřela, opět jsem našla skvělé místo, kde se ve Finsku dá utratit hříšná částka bez mrknutí oka, a to pouze s pomocí plastové lopatky a pytlíku. A musím přiznat značné obavy z toho, že podobných objevů mě čeká ještě nepočítaně.



  2. Vítejte v zemi mumínků

    Září 13, 2012 by liliam

    Kdyby se mě ještě před měsícem někdo zeptal, jaké asociace si spojuji s Finskem, měla bych jasno. Zima, tma a jezera. I přesto jsem si zahrála na odvážnou, zapudila jsem vrozenou zimomřivost a rozhodla jsem se tuto severskou oblast kolonizovat. Teď už vím, že jsem se nemohla rozhodnout lépe. Zapomněla jsem totiž na jednu z nejdůležitějších věcí, které Finsko světu dalo.

    Na mumínky!!

    Právě tato buclatá bílá stvoření mě v dětství provázela nejednou nocí, a já se více než stydím za to, že jsem na ně téměř zapomněla. O to větší bylo moje nadšení, když se na mě mumínci vrhli už na letišti v Helsinkách. V tu chvíli mi došlo, že jméno úžasné Tove Jansson zní docela finsky. To jsem ale ještě stále netušila, že mi Finsko dovolí nejen zavzpomínat, ale dokonce i znovu probudit všechno, co mi příběhy o rodině mumínků daly. Stačilo jen zaslechnout Museum of Mummins. Kde? Kdy? Můžeme tam jet hned??

    K muminímu muzeu tudy!

    Jely jsme. Sice až za týden, ale dočkala jsem se. Celá naše mumínkomilující skupinka se po dvou hodinách ve vlaku natěšeně vyhrnula do víru města Tampere a bez rozmyslu se hnala k nedalekému muzeu. Jakmile jsme kouskem oka zahlédly obchůdek se suvenýry, málem jsme neodolaly a vrhly se do něj už před prohlídkou, v zájmu našich peněženek jsme však tlaku odolaly. První překvapení nás čekalo už u pokladny, tichý a lehce obézní pán totiž sám hrdiny Tove Jansson trochu připomínal (za tento postřeh děkuji Markétě:).

    Duševní a atmosferické hody nastaly ale až při vstupu do samotné expozice. Originální kresby, průvodce s úryvky z knihy a hlavně – MINIATURY. Přiznám se, nejsem jejich příznivcem. Ale před těmi v Tampere smekám. Možná za to mohla vlna sentimentu, možná dobře zvolená hudba a osvětlení. U velkého modelu domu mumínků jsem prostě zůstala stát jako opařeá. A nejen já. Prostě jsme všechny na chvíli zdřevěněly, nesměle nakukovaly do okének a v tom momentu si okamžitě vybavily všechno, co se dělo v jednotlivých místnostech.

    Kam se hrabe Disneyland, to se nedá srovnat!

    Postupně jsem se začala rozpomínat víc a víc. Dům mumínků každou zimu zapadal sněhem. To však zas až tolik nevadilo, všichni uvnitř se totiž už dávno uložili k zimnímu spánku. Jednou se však všechno změnilo. Mumínek se totiž probudil a nedařilo se mu znovu usnout. Co naplat, poprvé tak poznal děsivou a mrazivou zimu. Vyhloubil tunel, aby se mohl dostat z domu, setkal se s Mrazivou dámou a postavil obřího sněhového koně. Aaaaach. To byly doby. Ale radši si moc stýskat nebudu, za pár měsíců by totiž podobný osud mohl potkat i mě. Z Finska totiž mumínčí příběhy přímo sálají a byla bych schopná uvěřit každému detailu.

    Z muzea se nikomu nechtělo, snad proto, že jsme byly v myšlenkách napůl zavrtané hluboko pod peřinou a poslouchaly jsme příběhy z muminího údolí. Zachránila nás jen materialistická touha po čemkoli s motivem finských skřítků. A takové malé utráceníčko ještě nikomu neublížilo. Udělalo mi radost, že jsem utratila jen 20 euro:)) Za to jsem si odnesla pár naprosto nezbytných věciček, jako například vykrajovátko na cukroví ve tvaru mumínka a nějaký ten odkaz příštím generacím.

    V zápalu mumínkománie jsme si až před muzeem uvědomily, že nemáme tušení, co budeme po zbytek dne v Tampere dělat. Ani jednu z nás totiž nenapadlo naplánovat kromě mumínčí výpravy ještě další program. Ale co, vždyť jsme nic jiného stejně nepotřebovaly.

     

     


  3. Kolo nebo život

    Září 8, 2012 by liliam

    Nikdy jsem netušila, že někdy budu tak neskutečně toužit po kole. Ve Finsku k úplnému zoufalství stačily dva dny.

    Aby člověk plně pochopil, jak bezradný bez kola v Jyvaskyle bude, stačil jediný pohled na okolí školního kampusu nebo kolejí. Kola, kola, kola. Kola ve stojanech, kola na zemi, kola u stromů, kola na balkonech… A jaká!! Finové přesně vystihli moji úchylku a jako naschvál všichni vlastní krásné silničky ve stylu 60. let. Jeden by řekl, že když každoročně do Jyvaskyly přijede 400 zahraničních studentů, kteří by si pro kolo nechali vrtat koleno, nebude tak těžké nějakou tu křusku sehnat. Chyba lávky.

    Jak už jsem řekla, po dvou dnech chození po svých bychom zaplatily takřka cokoli za takřka cokoli. Ze začátku jsme překypovaly optimismem. Vždyť co je na tom, prostě projdeme obchody, které bicykly z druhé ruky přímo přetékají a holt si jedno to vozítko vybereme. První komplikace přišla s informací, že několik obchodů už prodej ukončilo. Sebraly jsme proto odvahu a do jednoho se vydaly. Po půl hodině plahočení jsme úspěšně dorazily k čemusi značně podobnému skladišti. Výborně, možná tu neseženeme kolo, ale alespoň nás tu okradou. Kola tam kupodivu byly. Často nevypadaly úplně svěže, ale definici bicyklu docela splňovaly. Jeden vroubek však měly, a to fakt, že přívětivý pán si každého z nich cenil na 100 eur.

    Nic naplat, zoufaly jsme si dál. Záchrana přišla až v podobě pochybného Inda, který se pravidelně zjevoval u jedné z kolejních budov.  Tvrdil o sobě, že je učitel matematiky a údajně kupoval kola od policie a potom je prodával zoufalým studentům. Objevily jsme ho v noci. Po dvou hodinách čekání jsme se dostaly na řadu a on nám dovolil prohlédnout si jeho vrakoviště. Ha! A já jeden skvost našla. Bohužel, druhý den ráno jsem zjistila, že je ten klenot celý růžový. Už už to vypadalo, že se přemůžu, potom jsem ale spatřila to JEDINÉ.

    Trvalo dva dny, než jsem se ho dočkala. Jeho oprava totiž nějak stále nepřicházela na řadu. Vyplácla jsem za něj 65 euro, ale pořád mi to nějak není líto. Snad nebudu litovat. Momentálně se potýkám spíš s jiným problémem, a to, že se ho při odjezdu možná nebudu chtít vzdát. Pokud se teda do té doby nerozpadne, což je víc než pravděpodobné.

    Tak to je první seznámení s mým VIP Tunturi, trochu hezčí fotky doplním záhy, až ho hodím trochu do pucu pískem a kartáčem:)


  4. Když do Finska, tak zaslouženě!

    Září 5, 2012 by liliam

    Mohla jsem to tušit už ve chvíli, kdy si ten pán vedle mě sundal boty.

    To jsem ale seděla teprve v letadle a měla jsem zato, že veškerou hrůzu už jsem si odbyla na letišti. O akceptovatelné váze kufrů se nesou doslova fámy. A většinou nějaké to kilíčko projde. Čtyři už ale ne. No to je toho, tak jsem si přebalila kufr. Nástup do letadla ale proběhl naprosto v pohodě, letušky se usmívaly, vznesli jsme se jako peříčko a mně už zbývalo pouhých deset hodin cesty HRŮZY. To jsem ale ještě netušila a s patetickým optimismem jsem si listovala reklamními tiskovinami.

    Všecno klapalo. Kufry se objevily okamžitě, do autobusu jsme již mile spřátelené nastoupily ve třech. Dokonce jsme i správně vystoupily, i když konečná stanice nám trochu poradila. Tikkurila. Místo nevýslovného děsu a nervových zhroucení. To nám ale stále ještě zůstávalo skryto.

    Jak si ukrátit tři hodiny čekání? Zkusíme najít čtyřlístek:) Soňa v akci!

    Pochybnosti se dostavily záhy. On tu ten ISIC zřejmě neplatí. Co ale budeme dělat se studentskými lístky, které jsme prozřetelně pořídily již před měsícem? Má neohrožená a riskumilující duše (hohoho) měla jasno – prubneme je a průvodčího ukecáme. Chladný rozum ale nakonec zvítězil a tak jsme se lhostejnou tváří odhodily po 20E do kanálu a nadšeně vytáhly peněženky, abychom mohly za dalších 50 pořídit onen vytoužený ticket.

    Tak a je to. Konec stresu, lístky máme, vlak přijíždí až za půl hodiny. Áa, hele, támhle jede vlak taky do Tampere, to je milé. To by byla legrace, kdyby nám ten milý pán prodal lístky na jiný spoj, než jsme měly původně! Áa, hele, on nám je prodal, to je náhoda! To je skvělé, tak šupky dupky, vyndáme naše třicetikilové kufry z těch nedobytných železných skříní, kam jsme je zamkly. Jak to jde snadno!! Jak jsme klidné a vyrovnané! Teď už stačí vycupitat těch deset milionů schodů dolů a nahoru a rozvážně vstoupit do vlaku, který už tam stojí deset minut a určitě na nás počká. Co to na nás křičí ten příjemný finský průvodčí? To nás asi vítá v nové zemi!

    To je on. QR kódy, proč ne:) A to jste neviděli záchody ve vlaku!

    NO.

    Vlak jsme stihly. Musely jsme jednu z nás nechat na nádraží, aby čelila dalšímu zpožděnému spoji a mohla si podobně příjemný ceremoniál dobíhání užít v další stanici. V deset hodin večer jsme dorazily do Jyvaskyly. Krásné a optimisticky naladěné, i když lehce smrduté. Ale co na tom, teď už to může být jen lepší.

    A světe div se, ono je… 🙂

     


  5. Winter is coming…

    Srpen 16, 2012 by liliam

    Winter is coming… Alespoň takový mám pocit, když sepisuju seznam věcí, které už za tři týdny poletí se mnou do Finska. Výpravu za OPRAVDU teplým oblečením mám za sebou. S ohledem na to, že si svetr balím i k moři, věnovala jsem výběru oblečení značnou až hysterickou pozornost chladnokrevného tvora. Nakonec jsem pár kousků ulovila, nikde mi ale nenabídli to, co jsem v hloubi duše chtěla. Ostatně možná není chyba v prodejcích, ale v mých představách. Nejradši bych totiž zakoupila whole pack á la Ygritte (na obrázku níže), který obsahuje také pihy a zrz přeliv. Jinak totiž dle mého názoru finskou zimu zákonitě nemůžu přežít.

    Zdroj:http://www.scifinow.co.uk

    Abych se pomalu začala adaptovat na půvabnou a něžnou řeč promrzlých Finů, založila jsem zbrusu novou rubriku – Suomalainen päiväkirja. Pod tímto snadno zapamatovatelným dvouslovím se neskrývá žádná postel z IKEA (ta je totiž ze Švědska, víme), anóbrž Finský deník. Další meta mého self kurzu finštiny je napočítat do deseti. Takže… Yksi, kaksi, kolme, neljä, viisi, kuusi, seitsemän, kahdeksan, yhdeksän, kymmenen. Uf.