RSS Feed

‘Suomalainen päiväkirja alias Finský deník’ Category

  1. Z Prahy do Jyvaskyly a zase zpátky. Achjo.

    Prosinec 25, 2012 by liliam

    Tak. A mám po srandě. Právě sedím na letišti v Helsinkách a modlím se, aby mě brzo nevykopli za zneužívání jejich wi fi ke stahování filmů. Abych nemusela myslet na poslední čtyři měsíce a fakt, že už je to všechno nenávratně pryč, napíšu radši něco sem. Už od šesti hodin, kdy jsem se probudila, mi hrozí akutní výbuch mozku z přemíry myšlenek. Tak snad to pomůže.

    Moje cesta domů částečně započala už včerejškem, kdy jsem začala pociťovat, že na mě přišla řada. V Kortepohje už jsme zbyly jen tři a tentokrát jsem to byla já, kdo se musel rozloučit.  Až do poslední chvíle jsem se ale hrdinně držela, možná díky úžasnému programu, který jsme si na ten den přichystaly. V první řadě šlo samozřejmě o „naked party“, po které šíleně toužila Ashley z Ameriky. Trochu jsme to zaobalily, abych místo na letiště nemusela na policii a nakonec se spokojily se saunou.

    Včera jsme také odhalily další krutou pravdu o finském barbarství. Poslední týdny se nesly s nevyřčenou otázkou – jak velká je „family size pizza“ v naší kolejní pizzerii? Standardní velikost se totiž nevejde ani na pizza talíř a musím se přiznat, že v Česku se taková pizza plocha jen tak nevidí. Obsluha nám family pizzu odmítla naservírovat s tím, že je bohužel příliš velká a nevejde se na talíř. AHA? No on by se ten gigant totiž mohl omylem dotknout stolu což samozřejmě zakazuje asi třicet sedm zákonů. Potlačila jsem touhu vykřiknout: „Tak si sakra kupte větší talíře!!“ a místo toho jsme si koupily za 50 centů krabici na family pizzu. Byla malá. Oni totiž tu obří pizzu… SLOŽÍ!!!!! Ano, je to tak. Byly jsme kolektivně pohoršeny.

    Večer jsme zakončily kulečníkem a abych na to jen tak nezapomněla, Ashley nám s bujarým a trochu děsivým smíchem donesla tři sytě modré panáky. Netuším. Fakt ne. Prý to byla směska něčeho modrého, co není tak silné (kahlúa?) a něčeho růžového, co to teda alkoholem všechno vynahradilo. Ble. Opravdu na to nezapomenu.

    Následovalo srdceryvné loučení (bez ironie) a vzlykající Ashley, která se dušovala, že jí bude chybět moje „funny face“ (nechci vědět, jak to myslela).

    Po čtyřech hodinách spánku to přišlo. Hysterie, smutek, nervy… Ale i přes to všechno jsem se nemohla přestat neustále kochat finskou atmosférou. I když jsem vláčela dvacetikilový kufr čerstvým sněhem, musela jsem myslet na to, jak se to sakra všechno krásně třpytí aže to snad ani není možné. Achjo. Magický dojem dovršil řidič prvního ranního autobusu, který se na mě široce usmál, což mě v 7.40 naprosto vykolejilo.

    No a po několika hodinách ve vlaku sedím tady, na letišti, a mozek mi pořád jede naplno. Jsem neskutečně vděčná sama sobě za to, že jsem do toho šla a nevycouvala tak, jak to ráda dělávám. Po těch čtyřech měsících mám pocit, že se moje životní zkušenosti zdvojnásobily. Neumím ani vyjmenovat (ale možná to zkusím v dalším článku) co všechno jsem poprvé ve Finsku vyzkoušela a na co prostě nikdy v životě nezapomenu. Už se začínám sentimentálně rozpouštět, tak asi přibrzdím.

    Prostě abych to shrnula… Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem zažila. Ani v nejdivočejších snech jsem si to nepředstavovala tak skvělé a musím říct, že se nevyplnila žádná z mých původních obav. Kdybych jela znovu, udělala bych spoustu věcí jinak a snad i líp, ale od toho přece studijní pobyty v zahraničí nejsou.

    A jak se schodují všechny smutnící statusy bývalých Erasmáků – Nikdy nezapomeneme.

     


  2. Výchova dívek ve Finsku. Šoupněte je na led!

    Prosinec 6, 2012 by liliam

    Doufám, že jste si na mě dnes při otevření Googlu vzpomněli, ani jeho úvodní stránka totiž nezapomněla na dnešní výročí mého mrazivého bydliště. Je to už 95 let, co Finsko získalo nezávislost a konečně se zbavilo ruské nadvlády. Aby si to finský lid připomenul, dobrovolně celý 6. prosinec hladoví. Pokud má váš příbuzný narozeniny v tento den a vy spoléháte na supermarket za domem, máte smůlu. Všechno je totiž zavřené! Slavíme!

    Abychom tuto událost náležitě oslavili, vydali jsme se pokochat pohledem na sportující občany. Venku už je tropických -13 stupňů, takže jsme se s mou českou sousedkou vydaly na krasobruslařský match. Jelikož nám už nepřimrzala oční víčka jako v předchozích dnech, vyklubala se z výpravy docela pěkná procházka. Finsko mě prostě nepřestává fascinovat a pořád tu je na co koukat.

    Těžko se to přiznává, mé ego krvácí, ale jakmile jsem vstoupila do zimní arény a uviděla na ledě asi osmiletou holčičku sekat toeloopy, vhrkly mi slzy do očí. Možná za to mohl dojímací instrumentální podkres, možná to, že jsem nikdy neviděla krasobruslaře na živo. Ale co, jsem ženská, já můžu.

    Od závodnic, kterým nebylo víc jak 10 let, jsem nemohla odtrhnout oči. Rychle jsem zahnala obraz mých zkušeností s ledem, který obsahoval křečovité držení mantinelu a nadávání na tělocvikářku. Ostatně, taky bych mohla být krasobruslařkou! Alespoň v podání šestiletých holčiček se zdá, že piruety jsou mnohem jednodušší než obyčejné zabrzdění.

    Ty prcky se třpytkami po celém těle ale stejně nepřestanu obdivovat. I když byly v hledišti jen babičky a my, držely si těžce profesionální tvář, po každém pádu hned vyskočily na nohy a pokračovaly, jako by se nechumelilo (a že se teda chumelilo). Navíc některé výkony starších účastnic se příliš nelišily od dospělých krasobruslařů, které občas zahlédnu v televizi.

    Prostě jsem byla okouzlena. Ale na led se stejně bojím. Achjo.

     


  3. Winter came. Yuppii. Ehm.

    Prosinec 4, 2012 by liliam

    Ještě jsem asi nezažila krásnější zimu, než ve Finsku. Ale má to pár háčků.

    Nás, kteří jsme si mysleli, že Laponsko nás už naučilo snášet zimu, čekalo krajně nepříjemné překvapení. Včera jsme zjistili, že laponských -15 stupňů je ve skutečnosti pouze vlahý podzim v porovnání s tím, co přišlo. Když jsem se ráno podívala na předpověď a uviděla -23, nechtělo se mi věřit. Ale stačilo vyjít ven a vše bylo jasné. Zima je tu. FINSKÁ zima.

    Abychom se v tak svěží den nepovalovali doma v teple, rozhodli jsme se vyrazit na výlet do čokoládovny. Už dlouho jsme plánovali Panda toovárnu navštívit, a -23 stupňů bylo zkrátka ideálních. Po necelé hodině cesty s použitím nejrůznějších dopravních prostředků jsme dorazili na místo, abychom zjistili, že na nás čeká obchůdek o rozloze asi 30m čtverečních. Tak jsme alespoň nakoupili pár tun čokolády a lékořice a poseděly si na chodbě až do příjezdu autobusu, který nás dovezl zpět.

    Naštěstí nás večer čekala rozehřátá sauna a vánočí olut (čti pívo), takže se naše omrzliny hladce rozpustily v rozumné a velice racionální dávce alkoholu. K spánku jsme se ukládali s myšlenkou, že zítra se už venku ohřejeme v krásných -16 stupních.

    Jak sladce jsme se mýlili! Ne, tepleji dneska bylo, to jo. -20 už jde přežít. Teda pokud před cestou do školy nezapomenete obléci pod kalhoty ještě teplé punčocháče. Ach, jak já byla svěží! Až se mi z toho při cestě do školy (na kole samořejmě) spustila krev z nosu. Ale aspoň jsem se mohla kochat nádhernou, sluncem zalitou a sněhem pokrytou krajinou. Je super, že je tak krásně, ale… Prostě tam je hodně ale.

    Tak třeba focení. Jak já bych chtěla všechnu tu nádheru fotit! Ale člověk si při takových teplotách dvakrát rozmyslí sundání rukavic, vyndání foťáku, sundání krytky, zapnutí, zoom, cvak cvak cvak, nandání krytky, vypnutí, zandání, zapnutí batohu… Brrrr. Když navíc ještě nemáte punčocháče, končí veškerá sranda. Po příjezdu do Kortepohjy jsem byla trochu nervózní, přestala jsem totiž cítít nohy. Ale to se vám prostě na Erasmu ve Finsku občas stane.


  4. Susanna Majuri – finská divoženska s dětským srdcem

    Listopad 17, 2012 by liliam

    Někdo fotí pro peníze, někdo pro slávu, někoho to prostě jen baví. Ale Susanna Majuri je jiná. Fotí, protože potřebuje vyjádřit, co cítí, ve fotografiích nehledá krásu, ale přítele, který jí bude stát po boku, když všechno ostatní zklamalo.

    Stačí jeden pohled, abyste poznali, že její fotky jsou jiné. V první chvíli si nejste jistí, co vlastně vidíte, ale přesto nedokážete odtrhnout oči. Jemné barvy, rozčeřený obraz a jakoby roztančená kouzelná stvoření v něm. Tady je malá nápověda, většina Susanniných fotografií je focena skrz vodní hladinu. A právě tahle drobnost vdechla obrazům právě to „cosi“, co vás chytí a nepustí. Nevidíte tváře modelek, přesto ale cítíte, co Susanna chce, abyste cítili. A i když by se mohlo zdát, že tak silný a specifický přístup začne po chvíli nudit, není tomu tak. Vážně nevím, jak je to možné, ale funguje to.

    Neskutečně mě mrzí, že jsem neměla šanci se se Susannou potkat osobně, rozhovor jsme dělaly přes email. Ale i tak mě překvapila svou srdečností a otevřeností, dověděla jsem se, že její nejlepší přítelkyně žije v Česku, a tak jsem měla možná snazší start než ostatní. Hned druhý den po odeslání otázek si mě Susanna přidala na Facebooku do přátel, takže už můžu začít sbírat velké foto osobnosti! 🙂

    Každopádně jsem hrozně ráda, že zrovna Susanna byla první fotografkou, se kterou jsem měla tu čest udělat rozhovor. Pokud byste se o ní chtěli dovědět víc, což velmi silně a asertivně doporučuji, hoďte očko na přiložené linky, kde najdete dokument o její maličkosti. Poznáte, že Susanna nemá jen výjimečné fotografie, ale také neuvěřitelně zajímavou osobnost.

    http://www.myspace.com/susannamajuri/videos/video/61944261

    http://www.myspace.com/susannamajuri/videos/video/61943654

    Celý rozhovor si můžete přečíst na http://magazinprostor.cz/2012/11/susanna-majuri/ .

     

     

     


  5. Tma, nuda a Vánoce

    Listopad 12, 2012 by liliam

    Na to, že se právě nacházím v té kouzelné, úžasné, jezerovité zemi, se docela nudím. Tak nějak cítím, že je to moje chyba, protože jen věčně vysedávám v našem bytu a abych pravdu řekla, ani vlastně pořádně nevím, co dělám.

    Po zralé úvaze jsem se to rozhodla změnit a začít na vlastní pěst objevovat okolí. Deprese ze tmy a samoty se totiž dostavila, pomalu se ze mě stává pravý Fin a docela chápu stereotypní hlášky o tom, že Finové jsou nespolečenští. Jsou totiž ze všeho tak zpruzení, že při jakákoliv socializaci by hrozilo, že jejich potlačovaná agresivita vybublá na povrch. Ale víte co, oni takoví nejsou. Jsou usměvaví, milí a přátelští. Dle mého názoru za to může neustálý pohyb a neuvěřitelný výběr bytových doplňků, které seženete na každém rohu. Na své domy jsou Finové totiž fakt úchylní.

    A tím se dostáváme zpět k mým výletům. Aby jsem se ze začátku moc nepředřela, vypravila jsem se do centra města. Ano, jsem líná. Přiznávám. Deprese ale jako zázrakem odezněla když jsem zjistila, že jsou Vánoce!! Mnimálně v obchodních centrech. A jak jsem říkala, konkrétně bytové doplňky (na kterých ulítávám stejně jako místní) opravdu stojí za to, a co teprve o Vánocích!

    U sekce vánočních ozdob jsem stála asi hodinu. Začala jsem velice seriózně uvažovat o zakoupení neodolatelné sovičkové kuličky, ale pak jsem si zpomněla…. Sklo + kufr + letadlo… Achjo.

    Abych utěšila své zklamané designové buňky, vybrala jsem si v nedaleké realitní kanceláři alespoň vilu. Takovou malou, je pro rozveselení.

    Ale příště! Příště už určitě vyrazím na opravdový výlet. Čestné slovo. Fakt.


  6. Oh, sweet sweet Finland!

    Listopad 9, 2012 by liliam

    Jelikož Finsko není jen zemí vodky, ale také ČOKOLÁDY, rozhodla jsem se podělit o pár gurmánských zážitků. Nedávno jsem si dala předsevzetí, že jakmile budu procházet kolem čokoládovny, měla bych okusit alespoň jeden pidi bonbóneček z její nabídky. Kupodivu se mi to docela daří a přemýšlím, že se kromě komiksů dám i na recenzování pralinek.

    Svět je ale malý a o paradoxy v něm není nouze, a proto jsem s údivem musela konstatovat, že jsem si tu smlsla na pralinkách estonskýc, belgických a švédských, ale vůči Finsku mám ještě pořádný dluh. Naštěstí se ke mě donesly zvěsti o čokoládovně v Jyvaskyle, takže projekt je zachráněn.

    Další překážka přišla po chvíli – vždy jsem totiž na pralinku natolik natěšená, že ji nikdy nestihnu obrazově zdokumentovat. Proto jsem se musela uchýlit k drobné krádeži a naštěstí se mi podařilo najít produktová fota většiny mých obětí. Takže začněme!

    CRIOLLO

    Tahle krasavice je opravdovým klenotem. Jakmile jsem ji zahlédla, věděla jsem, že musí být mou. Pan pralinkář mi trochu zkazil radost, když mě opatrně upozorňoval, že tahle čokoláda není moc sladká, tak mi možná nebude chutnat. AAAAARGH!! Chlape! Tak nějak vím, jak chutná hořká čokoláda!! No nic. Přesně TOHLE je totiž správná pralinka. Žádné umělé příchutě, největší zážitek zaručí pomalé rozpuštění na jazyku. Jemná, přírodní, intenzivní, sametovááááá….

    P.S. Na tomto bonbonu se i má drahá polovička naučila, že čokoláda se NEKOUŠE 🙂

     

    SÉDUCTION

    Abych doplnila jednoduchost předchozího zázraku, dopřála jsem si tenhle hřích. Slovy muže: Větší už tam fakt neměli.“ Ne, neměli. Kontrolovala jsem to. Na „Séduction“ mě zaujaly sušené maliny na povrchu, které dodaly čokoládě docela sexy šmrnc. Byla jsem vážně zvědavá, jak mistr pralinkotvořič vyřešl náplň a čekalo mě překvapení. Malinovou pěnu chránil cukrový, ba téměř karamelový obal, jak se ostatně můžete přesvědčit na fotce. Abych se přiznala, bylo to na mě trochu moc. Pěna byla jemně nakyslá, v kombinaci se sladkým obalem poměrně zajímavá, ale po jedné pralince by vás prostě z překyselosladčení v krku pálit nemělo.

    Obě předchozí pralinky jsou made in Belgium, Neuhaus určitě znáte. Doma na ně chodím v Praze do Palladia, takže můžete mé hypotézy ověřit v praxi.

     

    KARL FAZER – RUM FILLING

    Tak a máme tu konečně Fina! Kdo si myslel, že růžová Gejša pochází z Česka, je na omylu, sladká japonka s oříškovým krémem se narodila v mrazivém Finsku. Právě Karl Fazer tady tak trochu vládne čokoládovému průmyslu.

    Já si výjimečně dopřála trochu alkoholu v podobě rumové náplně (krasavec s nápisem Karl Fazer na obrázku), která byla až překvapivě krémová a rumem spíš jen lehounce ovoněná. I když jsem si tuhle pralinku vzala spíše z povinné zvědavosti, velice mě potěšila, protože takhle jemnou čokoládu jsem už dlouho neměla.

     

    THÉ JASMIN

    Společně s Fazerem do mé degustační sady putovala i čokoláda s příchutí jasmínového čaje. Tady opravdu převládla absolutní zvědavost a skepticismus, nakonec se taky ukázalo, že oprávněně. Největším zážitkem byla asi stylově řešená vizuální stránka, ale chuťový skutek utek. Prostě čokoláda. Což za 30 korun zamrzí.

    Dvě pralinky téměř domácí výroby jsem okusila i v Estonsku – povinností byl marcipánový bonbon (věděli jste, že marcipán pochází z Estonska? Já ne.) a doplnila jsem ho limetkovou, divoce vypadající pralinkou, která chutnala ještě divočeji. Až se budete procházet Tallinnem, schálně zajděte do marcipánového muzea, protože… Prostě kdo může říct, že byl v marcipánovém muzeu? Já jo. Tak mrkněte alespoň na pár fotek.

    Ano, opět mumínci! 🙂 A z marcipánu!

    Měli tam i velrybu. Ale za pět éček. Achjo.

     

     

     

     


  7. Výprava za finským komiksem. Přivítala mě povislá prsa a mýty plné sexu

    Listopad 8, 2012 by liliam

    Školní povinnosti pomalu končí, počet hodin s náznakem světla radikálně klesá, a tak jsem konečně našla čas na dlouho plánovanou výpravu za finským komiksem. Sama jsem byla zvědavá, jak Finové ke komiksu přistupují a zda je vůbec možné na něj v běžném knihkupectví narazit.

    Je.

    Pro představu, mezi nejviditelnější zahraniční tituly tu patří Simonův kocour, zahlídla jsem také Habíbí a nejnovější knihu Guye Delisla Jerusalem. Za největší pecku ale Finové očividně považují belgického Tintina a světe div se – Kačeří příběhy. Je nutno přiznat, že jsem prolézala pouze běžné knihkupectví, kde se asi Marvel nebo DC příliš neohřeje.

    Ale přesuňme se konečně k finské tvorbě, kvůli které jsem ostatně tento článek začala psát. Upřímně se modlím, aby autoři níže zmíněných komiksů opravdu pocházeli z Finska a ne ze Švédska, Norska nebo jakékoli jiné země s křestními jmény jako Juho, Mikko nebo Juuso. Kurz Survival Finnish mě bohužel nevybavil dostatečně kreativní slovní zásobou k porozumění profilu autora na záložce.

    Předem se omlouvám za prachmizerné fotky, snažila jsem se být rychlá a nenápadná, abych nezakusila hněv finských prodavaček.

    Anni Nykänen: MUMMO

    Asi nejnadšenější reakci ve mě vyvolala útlá knížečka s názvem Mummo. I když jsem při prvním pohledu byla více než skeptická, ihned po prolistování jsem naprosto propadla hlavní hrdince – vrásčité stařence s povislými… ňadry. Není náhodou, proč zmiňuji zrovna tuto fyzickou charakteristiku, právě babiččina prsa jsou totiž hlavními hybateli děje hned několika stripů.

    Abychom si rozuměli, není to vše jen o babiččině hrudníku. Mě osobně (kdo by se tomu ale divil) si podmanila taky stařenčina kočka, která je prostě…. Chuuuu:)

    Mé hříšné já v hloubi duše přemýšlí, že by si Mummo pořídilo pro své zhýralé potěšení, cena 22 euro ale zatím úspěšně hasí veškeré komiksové touhy.

    Pokud jste se do Mummo zamilovali stejně jako já a máte za sebou vyšší level kurzu než Survival Finnish, můžete si dobrodružství povislých prsou vychutnat i online: http://mummo.sarjakuvablogit.com/

    J. A. Jeskanen: SANTALA

    Druhá kniha je trošku jiný šálek kávy. Z toho, co jsem zvládla pochopit, (vidíte?! komiks si můžete užít i bez znalosti jazyka! … teda alespoň částečně) Santala je založena na finských bájích a mytologii, což je přesně to, na co bych se tu teď chtěla trošku zaměřit. Tenhle komiks je drsný, temný a chladný. Řekla bych, že takhle nějak může vypadat život za Zdí ve Hře o trůny. Takže žádné hezké obrázky pro děti, Santala je plná rituálů, proměn i sexu. Ale přiznejme si, Finové si holt musí tu tmu a zimu nějak krátit a podobné příběhy vás alespoň přesvědčí, že není radno chodit v noci na procházku do hlubokých lesů (což je ve Finsku poněkud oříšek, protože byste se nemohli hnout z domu).

    V Jyvaskyle je naštěstí knihkupectví hned několik a doufám, že se nabídka bude obnovovat, abych se opět mohla vydat za hledáním finských komiksových perel. Během výpravy jsem se ale stihla zastavit i na poště a vyzvedla jsem si pro změnu dvě čerstvé perly české. Už se mi tak stýskalo!! Takže hurá na recenze!


  8. Pancake day a věčná otázka: Pancakes, nebo crêpes?

    Říjen 5, 2012 by liliam

    To jsem si na sebe zase jednou ušila bič. Palačinky jsou to jediné, co umím „uvařit“ ooopravdu dobře. Alespoň si to myslím. Nabízí se totiž ještě varianta. Možná jsem neschopná natolik, že mi všichni ze soucitu pochválí alespoň takovou primitivitu, jako jsou právě smažené placky ze směsi mléka, vajíček a mouky. Když přijde debata na vaření, potřebuju se pochlubit alespoň NĚČÍM. Že mě ale ještě napadne navrhnout, že tuhle pochutinu připravím všem svým novým mezinárodním přátelům…

    Plánovala jsem ve velkém. V obchodě jsem nabrala tvaroh, smetanu na šlehání, vanilkový cukr, dva druhy marmelády, banány… Dobrovolníci potom přislíbili čokoládu, zmrzlinu a mražené maliny. Juch! Realizace ale byla trochu horší. Při šlehání smetany jsem strávila příjemných 40 minut. Nic. Zachránil mě až první host – Juste z Litvy. Určitě jsem jí tu smetanu už načala, jelikož šlehačka byla připravená do dvou minut.

    Za chvíli se nám už sešla pěkná společnost a já se pustila do práce. Dvě pánve, na třetí plotýnce rozehřát čokoládu… Jako na drátkách! Mezitím se na stole objevily další mňamkové ingredience ze všech koutů světa – francouzský sýr a šunka pro slanou variantu, med a javorový sirup od Nicka z Kanady (ždímají to tam ze stromů za domem).

    Měla jsem strach. Ale! Pochvala přišla i od dvou rodilých Francouzů, což mi udělalo nevídanou radost. Největší debata se ovšem týkala definičního rámce palačinek. Zejména rodilí Američané totiž chtěli vědět, jestli budu servírovat „pancakes“ nebo francouzské „crêpes“. Charles z Francie mi rozdíl vysvětlil tak, že pancakes jsou malé, crêpes potom velké. Hm. S představou klasické origoš francouzské palačinky, která má průměr kolem metru a tloušťka se měří v mikrometrech, přislíbila jsem bláhově pancakes. To se ovšem zase bouřili zaoceánští.

    Nakonec mi byla přisouzena francouzská kategorie a má spolubydlící Missy (z Ohia) mě zapřísahala, že jí musím naučit recept. Největším překvapením pak bylo zjištění, že český název „palačinky“ používají i v U.S.A. Úspěch na všech národních frontách!

    V přestávce mezi novou várkou těsta nastoupil Nick s opěvovanými francouzskými tousty. Nedávno mi totiž slíbil, že pro mě nějaké udělá. Abych se přiznala, čekala jsem trochu víc než osmažený toust namočený v mléce a vejci s trochou skořice. Další výzvou potom bylo na vrstvu smaženky namazat čokoládu nebo kydnout šlehačku. Ale! Chutnalo.

    Příští neděli nás čeká další hromadná večeře, takže doufám, že tato příjemná tradice přetrvá co nejdéle a bude mi dovoleno ochutnat spoustu známého i neznámého. Přežíračce nazdar – ZDAR!

    P.S. Děkuji za spolupráci úžasné fotografce Kristýně, díky které můžu být na fotkách jednou i já! 🙂


  9. Interkulturní šoky aneb perly, které Čech prostě nepochopí

    Říjen 3, 2012 by liliam

    Finsko dalo světu úžasné věci. Třeba finskou saunu, mumínky, Angry birds… (ano, nekecám, jsou odtud) Občas ale typickému čecháčkovi doslova zůstává rozum stát nad tím, co jsou tihle seveřani schopní vymyslet. Od mého příjezdu dnes uplynul přesně měsíc, a tak už jsem stihla nastřádat několik lahůdek, které mi prostě vzaly dech. Nebo alespoň vyvolaly uchichtnutí.

    Happy Meal

    Happy Meal všichni známe. Každý jsme po něm alespoň někdy zatoužili. Obsahuje totiž spoustu nezdravých,občas až nebezpečných věcí a přitom je určený přímo dětem! Takže prostě super kauf. Alespoň podle mých vzpomínek se má nejoblíbenější varianta skládala z:

    0,3l Sprite

    Kuřecí nugetky – 4ks + omáčka

    Hranolky

    Hračka, kterou prostě musíte mít, i když víte, že se do týdne rozpadne. Ale zkrátka ji nutně potřebujete.

    Ale! Finové si myslí něco jiného. Místní verze Happy Mealu by si totiž na náš český klenot výživy ani neodplivla. Ve stejném balení malá Fiňátka dostanou:

    Výživné a tělu prospěšné mléko

    Křupavou mrkvičku, po které budou mít ostříží zrak

    Knihu pohádek

    A aby svět nebyl zas až tak nechutně dokonalý – Hamburger.

     

    Machrovina ožralů

    Dobře si prohlédněte tento jídelní lístek. Fotku jsem pořídila v trochu pajzlovitém karaoke baru ve studentské vesnici. A vsadím se, že to není jediný podnik ve Finsku, kde si můžete poručit sklenici ledově vychlazeného MLÉKA. Co k tomu říct. A pak že Finové jen chlastaj.

     Pomazlete se s lososem

    Někdo má medvídka. Někdo pejska. Ty šťastnější i obřího ledního medvěda z Ikey (já!). Ale jen ve Finsku si vaše dítě může vystlat postel chundelatými plyšovými rybami. Jak krásně se upadá do sna tulíc se k macatému herinkovi!

    Prapodivné aktivity

    Když jsme vylezli až na vrchol kopce v Kuopiu, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Tak psychadelická byla akce, která se konala poblíž skokanských můstků. Zatímco chlapík zachycený na fotce hrál na sci-fi cinkací buben a stroje na umělý kouř jely na plné obrátky, mohli jste se nechat zavěsit do výšky na lana a plavat si ve vzduchu. Aby jste si tento neopakovatelný zážitek měli šanci až do smrti připomínat, připevnili vám na helmu ještě kameru. No. Asi tak.

    Hřiště ve vlaku

    Když jsme plánovali výlet do Kuopia, koupili jsme si lístek do horního patra vlaku. Hlavním argumentem byl lepší výhled. To jsme ale netušili, že jsme si koupili místa v semeništi zla. Vrchní patro vlaku totiž obsahuje dětský koutek a hřiště, takže je ZÁKONITĚ plné dětí. Jedinou útěchou nám byl fakt, že tam pevnou rukou diktátora vládne český Krteček. A taky je tam skluzavka. Ta to vždycky zachrání.


  10. Finské gastrookénko – menza

    Září 22, 2012 by liliam

    Jsme v Česku. Právě jsme se rozhodli, že si po škole skočíme na oběd. Proč ne, co je na tom tak těžkého? Navíc si můžeme užít nerušenou půlhodinku povídání s přáteli, jelikož máme jako vždy smůlu a fronta se šine do nekonečných dálav. Ale ono to uteče. Už stojíme před nejtěžším rozhodnutím dne – které jídlo si vybrat? Nabízí se hned tři a aby to rozhodování nebylo tak srdcervoucí, při výběru nám pomáhají oschlé napodobeniny skutečných porcí.

    Voilá! Pak už stačí jen pípnout kartou a poručit sličným a vždy optimisticky naladěným kuchařkám, které nám vytoužený pokrm nakydnou na talíř. Polévka je zdarma, takže šup sem s ní. Na tácu už chybí jen čaj se stálou teplotou kolem 99 stupňů celsia. Následuje zoufalý pokus najít místo a pak už se můžeme pozvolna péci v tetelícím se vzduchu vždy nadprůměrně vytopené jídelny. Bon apétit!

    Cena: 37-48 Kč Chody: Hlavní jídlo, polévka, čaj Gastronomický zážitek: **

    A teď ještě jednou, ale ve finském stylu.

    Začíná to podobně. Frontě se nevyhnete ani tady, ostatně místní 3 obědové menzy jsou součástí univerzitního kampusu, kde studuje asi 15 000 studentů. Hehe. Na výběr je každý den z pěti jídel. Jedno je vegetariánské, najdeme tam i jednu polévku, pokud máme chuť si dopřát, můžeme zvolit i dražší luxusnější variantu. V ceně je jedna sklenička džusu, mléka nebo domácího piva (!!!), voda je zadarmo.

     

    Rybka zapečená se sýrem a špenátem, brambůrky. Salát s ředkve, kukuřice, zeleninový salát a pečivo

     

    Fun fact: Všichni Finové pijou k obědu zásadně mléko, někteří i kefír. Blechk.

    A teď přichází ta příjemná část. Jídlo si můžeme sami nandat, takžev případě velkého hlasu jsou monster-porce dovoleny. Pak už jen zaplatit (kartou samozřejmě) a můžeme se přesunout k salátovému stolu. Tam se většinou nachází přílohy k některým jídlům plus poměrně bohatý výběr salátů. Ten se každý den mění, abychom náhodou neupadli do stereotypu. Dresingy a ovoce jsou samozřejmostí, často můžeme najít i slunečnicová semínka, sezam, rozinky nebo oříšky na posypání.

     

    Kuřecí maso na kari s ovocem, rýže. Kukuřice (mám ráda kukuřici:) a celozrný chleba

     

    Pokud jsme si už dostatečně nakotlili plný talíř salátu, můžeme se přemístit k pečivovému stolu. Ten snad ani nemusím příliš popisovat, prostě čanete cokoli z hromady nejrůznějších chlebovitovekovitých objektů a uříznete si kolik je libo (maximálně však 3 krajíčky na osobu!!). Na své 3 krajíčky si můžeme vybrat ze 3 druhů margarínů, občas se na stole mihne i máslo.

     

    Rybka v zapečená s čímsi a kaše, salát z ředkviček, meloun a čínské zelí.

     

    Uf. A můžeme ke stolu! I když menza není nijak velká, místo se většinou najde. Pokud ne, můžeme (stále ještě) posedět venku na terásce. Naše oblíbená menza má výhled do lesa, druhá favoritka dovoluje kochat se pohledem na nedaleké jezero. Aaaach:)

    Výhled na jezero

     

    Cena: 67 korun Chody: hlavní jídlo, voda, libovolný nápoj, salát, pečivo Gatronomický zážitek: ****

    Aby toho nebylo málo, každou středu se koná Cake day, kdy si za 3 eura můžete nabrat dortů kolik chceteee!:)

    Ukázka luxusu za 5E - pikantní vepřový steak s rýží. Dobrý, ale za ty prachy...

     

    Je pravda, že občas jídla nevypadají nějak extrémně lahodně a vábně, ale ještě se mi tu nikdy nestalo, že by mi něco nechutnalo. Tento styl kuchyně je mi velice blízký, jelikož mě tento paradox často potkává i v osobním životě. Nejednou j

    sem už z pohledu na svůj výtvor upadala do nezměrného zoufalství, ovšem stačilo ochutnat… 🙂

    Zatím největší podivnost - špagety s omáčkou z duhového pstruha.