RSS Feed

‘Povídky a drobnůstky’ Category

  1. Tramvaj č. 13

    Říjen 19, 2011 by liliam

    Jak se jen těším na ostrý zvuk, co bdělost hlídá a rozlepí mi oči.

    S vidinou dneška z lůžka lezu bez lenosti,

    ale spánek mě nepustí a bez soucitu mi nastaví nohu. (more…)


  2. Okurkový salát

    Říjen 18, 2011 by liliam

    Každou chvílí přijde. Snažil se sedět klidně a potlačit třas rukou. Konečně se osvobodí a už mu nikdo nebude bránit v rozletu. Vyskočil ze židle a došel ke kuchyňské lince. Chvíli se upřeně díval na připravený nůž a potom ho posunul o pár centimetrů doleva. Zhluboka se nadechl a znovu se posadil ke stolu. Vše má naplánované, nic se nemůže pokazit. (more…)


  3. .1.

    Srpen 16, 2011 by liliam

     

    1. situace – prosba

    Dynamické složky: pronásledovatel, prosebník, síla autority, jejíž rozhodnutí je nezpochybnitelné

    (more…)


  4. Máme vše

    Říjen 5, 2010 by liliam

    Stála jen několik centimetrů od zářivě nasvícené výlohy, asi pětiletá dívenka v růžové šusťákové bundě a vážným výrazem. Když pohledem přejela vše, co výloha nabízela, poslušně přistoupila ke skleněným dveřím. Přesně takhle si představovala bránu do pohádkových zámků. Zatajil se jí dech. Co když právě tady, za kouzelnými dveřmi, najde to, po čem tolik touží? Stěna z čirého skla se před ní otevřela a holčička pevnými kroky vešla dovnitř.

    Zaplavila ji vůně novosti, shonu a blahobytu. Než si stačila pořádně prohlédnout nekonečný prostor, ve kterém se ocitla, proud bezdůvodně spěchajících lidí ji strhl s sebou a ona jen tak tak stihla uhnout do jedné z tisíců uliček. Až teď se pořádně rozhlédla kolem sebe. Regály plné nejrůznějších věcí se tyčily do výšky, o které si sama mohla nechat jen zdát.

    Stěny vystavěné ze zboží hýřily zářivými barvami a dívenka nevěděla, kam dřív s očima. Tolik věcí, kdo si je všechny kupuje? Vždyť to musí stačit pro celou zemi, možná i pro celý svět! Na chvíli téměř oněměla úžasem nad množstvím krabiček a sáčků, které se kupily všude kolem ní. Brzy si však vzpomněla, proč je vlastně tady. Nakrčila odhodlaně obočí a vydala se na pouť napříč obrovskou budovou nákupního centra.

    Minuty plynuly a ona stále klopýtavým krokem bloudila tam a zase zpátky, bezradně si prohlížela vystavené věci, vždy alespoň na chvíli spočinula pohledem na každém člověku, který ji míjel.

    Ostré zářivky ji bodaly do očí, davy lidí jako by se ji pokoušely strhnout z cesty, odtrhnout ji od toho, po čem tolik touží a pro co sem přišla. Do krku jí začala stoupat panika. V zátylku ucítila předzvěst slz a zakryla si oči rukama. Ona to nezvládne. Nikdy nenajde to, co hledá. S vypětím posledních sil se rozběhla do náhodně vybrané uličky.

    Obchod si s ní hrál, byl bludištěm, které nemělo konce a už nikdy ji nepustí zpátky. Zhluboka se nadechla, když tu ucítila nádhernou vůni. Co když se trefila? Co když právě sem se chtěla celou dobu dostat?

    Nad hlavou holčičky s růžovou šusťákovou bundou se houpala cedule s nápisem kosmetika.

    Dívenka slastně nasála vůni, která jí tolik připomínala měkké čisté peřiny a šťastné konce pohádek z velkých knih. Zavřela oči a snažila se zachytit i ten nejjemnější závan bezpečí. Určitě je tu správně.

    Když s lehkým zachvěním řas oči znovu otevřela, naskytl se jí pohled na několik žen nejrůznějšího věku. Probíraly se křišťálovými flakónky, které občas přiložily k zápěstí a poté si k němu zvědavě čichaly. Holčička ještě pořád stála na kraji uličky a pozorně si prohlížela podivně si počínající ženy. A je to tu.

    Se soustředěným výrazem váhavě vykročila k nejmladší z žen. Mohlo jí být kolem třicítky, kaštanové vlasy měla spletené do ozdobného uzlu, přes ruku nesla přehozený růžový kabát. Dívence se na tváři na okamžik mihl zasněný úsměv a přistoupila k ženě. Ta si stále zaujatě prohlížela vystavené lahvičky. Konečně si všimla drobného stvoření, které se nesměle natahovalo po její ruce. Usmála se a sklonila se k holčičce v růžové šusťákové bundě.

    „Ahoj, copak potřebuješ?“ zkoumavě se zahleděla holčičce do tváře. Dívenka si stoupla na špičky a začala ženě něco šeptat do ucha. Ta s výrazem plným soucitu a pochopení přikývla, chytila drobnou ručku do své a rázným krokem se vydala napříč obchodem. Dívence se rozbušilo srdce. Konečně se dočkala!

    Když se růžová dvojice blížila ke skleněným dveřím a dívenka se k nim nadšeně rozběhla, tmavovlasá žena ji rozhodným ohybem strhla zpátky. Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím z masivního kovu, které byly schované v temném koutě obchodu. Výraz dítěte se ve vteřině naprosto změnil. Šťastný lesk v modrých očích vystřídalo němé zděšení, ústa těšící se na přízeň se náhle zkřivila v grimase strachu. Žena se zastavila a zabušila na dveře.

    Dívenka seděla na židli v rohu místnosti a upřeně sledovala podlahu. Vše se seběhlo tak rychle, že si to ani sama nestačila uvědomit. Když se těžké dveře otevřely, žena s růžovým kabátem ji vstrčila dovnitř a nechala jí tam s několika cizími muži v uniformách. Holčička se snažila udržet její ruku, ta se jí ovšem vykroutila a bez jediného pohledu ji tam nechala. Chvíli ještě něco vysvětlovala nejvyššímu muži s knírem, potom se za ní zavřely železné dveře a dívenka osaměla.

    Po chvíli do místnosti vešel pán s knírem, který ještě před chvílí mluvil s tou, která ji tak bezostyšně opustila. Dlouze se na holčičku zadíval a potom k ní pomalu přistoupil. Dřepl si před židli a mohutné ruce si položil na kolena. Chvilku na sebe s dívenkou jen mlčky dívali a potom se policista zmohl na krátké sdělení.

    „Tvoji maminku najdeme, určitě si pro tebe přijde každou chvíli. Už jsme to dali vyhlásit po celém obchodě.“

    Zvedla oči. Ještě několik sekund na muže zírala, než jí došel plný význam těch slov. Od pat jí celým tělem projela vlna nadšení a zamrazila ji až na ušním lalůčku. Rázem se pro ni zrada ženy s růžovým kabátem stala jen drobnou malicherností, závanem starých vzpomínek, které už dávno odvál čas. Narovnala záda, usmála se na zmateného muže a radostí se až zatetelila. Založila si drobné ručky do klína a s nadějí v očích upjala veškerou svou pozornost na ony proklínané těžké dveře. Čas plynul.

    „ Dej to vyhlásit ještě jednou,“ policista s knírem svému podřízenému položil ruku na rameno a ustaraně se ohlédl na židli v rohu místnosti. I když se dítěti pořád v očích mihotaly plamínky naděje, sedělo už shrbeně, a co chvíli se jeho pohled stočil ke studené podlaze.

    „Jak je to možný? Čeká tu už tři hodiny a pořád si pro ni nikdo nepřišel,“ zmateně zamumlal policista a tázavě se zahleděl na svého mladšího kolegu.

    „Nechápu to, šéfe. Ztracený děti tu máme každej den, ale do dvaceti minut se ukážou ustaraný maminy a táhnou je hned pryč… Tohodle prcka snad nikdo nepostrádá,“ nepřítomně odpověděl mladší policista.

    Ze zamyšlení oba muže vytrhla až rána železných dveří, které se hlasitě zabouchly. Starší policista se otočil a pohled mu opětovala jen prázdná oprýskaná židle v rohu místnosti. Okamžik na ni mlčky zíral, potom se rozběhl směrem k východu. Když se za ním zavřely automatické skleněné dveře, na chvíli zaváhal. Davy lidí se valily dovnitř a ven, ale růžovou bundu muž s knírem nikde nezahlédl.

    Mlčky se procházela nočním městem, sotva co noha nohu mine. Nikam nespěchala, navíc ji trošku bolely chodidla. Zimní boty jí už byly trochu malé, tlačil jí palec. Ale holt bude muset zatnout zuby. Už hodnou chvíli přemýšlela, co dneska udělala špatně. Nad vchodem do obchodu přece září obrovský nápis: Máme všechno, po čem jste kdy toužili. Co se dá dělat, mámy jim asi dneska došly. Žádná přece do kanceláře toho pána s knírem nepřišla. Ale nákupních center je ve městě spoustu a někde je přece budou mít. Snad bude mít štěstí zítra. Dívka se povzbudivě usmála, ale neplatilo to nikomu jinému než jí.


  5. Noční běsi

    Červenec 14, 2010 by liliam

    Dveře autobusu se zavřely a zanechaly ji ve tmě. Ještě se chvíli dívala za dvěma červenými body, které brzy zmizely za zatáčkou, a poté jistým krokem vyšla do neznámých ulic. Město bylo tiché, klapot jejích podpatků se odrážel od oprýskaných omítek domů a připomínal pravidelný tikot metronomu. (more…)


  6. Buď sebou

    Květen 3, 2010 by liliam

    Tak praví trend naší skvělé a moderní společnosti. Nikdo se už moc neptá na to, co vlastně umíš. Ovšem první, na co je kladen důraz je to, zda jsi sám sebou. Jak může být někdo bez sebe? Přiznávám, že mě se to občas podaří, to potom zrudnu a mám chuť někoho opravdu silně praštit do těch nejcitlivějších částí těla. Ale o tom teď nemluvím. Chceš být úspěšný? Potom jsi bezpochyby sebevědomý, umíš mluvit, i když o tématu nemáš ani páru a dokážeš improvizovat. Cítíš se opačně? Potom dostaneš jedinou radu – Uklidni se, buď zkrátka sám sebou.

    V poslední době mě ovšem zaujala zcela nová rovina tohoto problému. Kult „sebouovosti“ se nám z lidské rasy přenesl i mezi potraviny. Nic proti tomu nemám, ovšem když jsem poprvé zahlédla tabuli s hrdým nápisem „Káva sebou“, přinutilo mě to zamyslet se. V první chvíli jsem měla chuť vběhnout do zmíněného podniku a alespoň pohlédnout na nápoj, který konečně objevil slast vlastní identity. Dozajista se od obyčejných káv bez sebe značně liší. Naducaná pěna se sebevědomě dme, hořkost anonymity zmizela a tato káva se pohybuje jen ve sladkém sebeuvědomění. Nedokázala jsem potlačit radost za ten osvícený kelímek.

    Ovšem další pokrmy zřejmě hbitě začaly závidět. Dnes jsem při cestě domů zahlédla další obrozenecký podnik. Zde byla „pizza sebou“. Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Konečně přišla tolik očekávaná rovnost. Nejen mezi lidmi navzájem, ale i v rovině člověk-pizza. A přiznejme si, není to krásné? Jen je mi líto, že už si nikdy nebudu moci objednat kávu s sebou.


  7. Druhé patro světa

    Duben 20, 2010 by liliam

    Jdu si takhle po Praze. Aby bylo jasno, nechodím jen po Praze, ale i po spoustě jiných měst. Ale teď jsem zrovna v Praze, a tak mi nezbývá, než po ní taky jít. Když jsem byla malé cosi, pořád jsem převyšovala všechna ostatní cosi, co se chlubila stejným počtem roků.  Abych se tedy těm zakrslým tvorům alespoň částečně přiblížila, snížila jsem své milostivé zorné pole natolik, abych jim dokázala hledět přímo do jejich zraků. To mělo však za následek elegantní zakřivení mé mladé páteře, nebo-li  skoliózu. Ohýbejme páteř, dokud je mladá!

    Jen má matka mi v tomto ctnostném úmyslu chtěla za každou cenu zabránit a snažila se mi vnutit tolik všední a okoukaný vzhled tiskacího i. Já ovšem žádné měkké i nejsem, když už, tak jedině staré dobré tvrdé ypsilon, a proto jsem jen tak nenechala pokořit. Byly tu sice pokusy obalamutit mě a vytvarovat mé mladé tělo alespoň do malého tiskacího L, leč prokoukla jsem úskočnou lest psychologa a chránila jsem si svůj originální hrb i nadále.

    Psi ovšem stárnou. A stárnou tedy i lidé. Jelikož mezi ně patřím, stárnu zřejmě i já. Což o to, stárnou hlavně všichni ostatní. Místo podřadného čehosi na mě najednou hledí dva metry živé váhy, navíc s temnýma očima a hustým obočím. Kouknu se ještě jednou. Sakra, sakra, sakra. On to muž. Křupnu několika kostmi kolem páteře a po očku mrknu znova na to COSI. Ach, ach, ach… Upřu zrak na betonový chodník, hodím očkem po bicepsu. Jediným důvodem, proč ještě jednou ohnu záda, je kontrola části mě, která se nachází pod mým krkem. Sbohem, přízemí!

    Evoluce, to jsou věci, to by člověk neřekl. Ani ten pes. Dokonce ani starý. Ovšem Praha. Jdu si takhle po Praze. Jdu si a prohlížím, scanuju, odhaduju, obdivuju a kochám se.  Jde proti mně chlap a on má fotoaparát. To on bude něco asi fotit, řeknu si já a jsem zvědavá, co. A taky že jo, on namíří foťák na mě.  Že on bude fotit mě, projede mi hlavou a já se divím. A pak mi dojde, vždyť on bude něco jako já. Taky prohlíží, scanuje, odhaduje, obdivuje a kochá se. Ale má ještě ten fotoaparát, a tak fotí. Ne mě, kdepak. Já jsem jen smradlavý betonový chodník a tomu on dal už dávno vale, stejně jako já. A tak se usměju, ať mu nekazím to umělecké dílo a jdu dál. Protože nejsem prase, přátelé, ba ne. Prasata jsou špinavá a vydávají legrační zvuky, chrochtají, pro ty pomalejší čtenáře. To já nedělám, ale hlavně koukám k nebi, to ony taky neumí. Koukám k nebi a vidím druhé patro světa, vážení, zapomenuté a už znovu neobjevené. Ale je tam a já jsem jedna z mála, která ho vidí, ještě že ta prasata si po Praze nechodí, to by jim pak bylo náramně líto, že žijí jen ve špinavém přízemí. Pro mnohé lidi a všechna prasata existují jen ta první patra, renovované obchody s velkými reklamami a krámky pro turisty. Altruistické diktátorské semafory a nelepší směrovky, přikazující kam máte nasměrovat svá chodidla a kopýtka.

    Kdyby lidé nebyli prasata a odtrhli oči od chodníků, mohli by se legálně kochat nahotou i uměním, obdivovat ladné křivky odhalených samců i samic lezoucích po mnoha pražských zdech a ochozech. Sic jsou starší než sám Metuzalém, stále si zachovávají váhu a postavu přímo laskominovou. Ale lidi ne, to je zajímá víc než lascivita zdarma kdejaký exkrement válící se na staroměstském rohu. Tak ať, aspoň mi nikdo nevyžere poklady druhého patra světa.


  8. Kult puťkovosti

    Březen 16, 2010 by liliam

    A je to tu.  Přišlo to dřív, než jsem si myslela, ale tentokrát jsem už prostě nedokázala odolat.

    Na stole mi leží můj první časopis s recepty.

    Bylo to zkrátka silnější než já, snažila jsem se bojovat, ale neměla jsem šanci. Ležel na pultu, titulky hlásající: „Naučte se marcipánová kouzla“ a „Hitparáda čokoládových lahůdek“ a moje ruka už pevně svírala hřbet časopisu. Až do chvíle, kdy jsem se v tramvaji podrobněji zahleděla na titulní stranu, jsem podléhala pouze dětské radosti. Vmu ovšem udělalo přítrž zjištění, že můj úlovek je vydáván jako příloha dámského magazíu, kterému jsem se asi před týdnem otevřeně a velice jízlivě vysmíval, že to s tou image domácí puťky a dokonalé hospodyňky vážně přehání. Polil mě ledový chlad. Nic nebude jako dřív. (more…)


  9. Papírový manifest

    Březen 9, 2010 by liliam

    Dnes jsem si koupila knihu. letter

    Ne v tom obrovském knihkupectví, kde nad každým regálem křičí transparent SLEVA! a oči oslepují lesklé barevné přebaly knih. Vešla jsem do knihkupectví, kde knihy zdobí hrubé papírové desky a jednoduché tituly. A světe div se, upoutaly mne mnohem více než díla s propracovanou marketingovou strategií. MOJE kniha ležela v nejhořejším regálu. Čekal tam na mě poslední výtisk útlounké publikace, shodou okolností o knihách. S papírovým drobkem v rukou jsem zamířila k pokladně, zaplatila 45korun a mou papírovou knihu mi zabalili do papírového sáčku. Ach, ten pocit! Bylo mi líto ten skvost v ještě honosnějším obalu uložit do tašky, a tak jsem ještě chvíli po odchodu z knihkupectví hrdě třímala svůj nový majetek v rukou.

    Smyslem tohoto drobného rozjímání však není to, že si nějaká holka koupila přiblblou knížku. Ale díky tomuto faktu jsem si uvědomila, co pro mě v životě znamená tak všední věc, jako je papír. Samozřejmě nemám na mysli jen knihy, protože ty mají stále své pevné místo na trhu a o jejich blízkou budoucnost se nebojím. Alespoň co se mě týče, mají ve mně skálopevného příznivce už jen proto, že s knihou v ruce, nebo i v příručním zavazadle se cítím tak nějak chytřejší. (more…)


  10. Důchodový věk

    Leden 7, 2010 by liliam

    Stojím si tak v tramvaji směr Národní divadlo. V uších sluchátka, poslouchám cosi. Přede mnou sedí malá holčička, šest, maximálně sedm let. Na zádech obrovský batoh s růžovým třpytivým lemováním, dlouhé kudrnaté vlasy. Moc si jí nevšímám, proč taky.

    Tramvaj ještě ani nevjíždí do zastávky, když tu se pískle zvedne. Že by vystupovalo? O kousek ustoupím, aby mohlo projít. Zvedne oči a upřeně se na mě zadívá. Pohled mu neoplatím, spíš ucuknu, začnu se cítit tak nějak prapodivně nervózní. Zadívám se z okna, stále ohlušená hudbou.

    Cosi mě šťouchne do ruky. Co to… ? Holčička nejdřív ukáže na mě, potom na volnou sedačku. Pohybují se jí rty. Konečně mi to dojde. Ještě jednou se pro jistotu ohlédnu za sebe. Nikdo. Trochu nepřítomně se na dítko usměju a zakroutím hlavou. Němě řeknu : „Díky.“

    Holčička odcupitá, znovu si už nesedne. Z druhé strany se dobelhá starší muž a posadí se. V duchu kontroluju: Ráno jsem se nalíčila. Snad nevypadám nemocně. Vlasy jsem trochu odflákla, ale že bych vypadala na šedesát?

    To jsou už devatenáctiletí pro novou generaci důchodci? Kamarádka se mi nedávno svěřila, že její dvanáctiletá sestra už má vlastní profil na facebooku, u nich ve třídě už prý byla poslední, kdo u něj ještě neseděl. Ve městě míjím maximálně jedenáctileté slečny s větší vrstvou líčidla, než se kdy nacházelo na tvářích mých kamarádek dohromady. Na literárním serveru si píšu s dívkou, která svou první povídku napsala v devíti letech a pravidelně si vede vlastní blog. Dnes je jí čerstvých dvanáct.

    Opravdu dvacátníci z prvních ročníků vysokých škol patří do starého železa? Jak nám asi říkají „mladí“ desetiletí v soukromí? Vykopávky? Zombie? Šrot? Radši nemyslet. Každopádně z hloubi duše doufám, že mě ještě nějakou dobu nebudou šestiletí pouštět sednout. Možná mám štěstí, že v mých uších se nacházela sluchátka. Třeba jsem přeslechla: „Pojďte si sednout, babi.“