RSS Feed

Ano, opravdu ještě píšu.

Prosinec 1 by Liliam

Konečně jsem ji dopsala. Tedy alespoň první část. Kdysi mi kdosi nadhodil téma – láska v Praze. Přemýšlela jsem nad tím dlouho, dumala jsem, co Praha znamená pro mě a jak vnímám lásku jako takovou. Celý koncept se několikrát pozměnil a všichni asi víte, jak ze srdce nenávidím romanťárny. Tohle je romanťárna jak poleno. Přesně taková, jakou jsem ji chtěla. Za tu dobu, co jsem tuhle povídku psala se toho spoustu změnilo. A tak jsem moc ráda, že se mi ji nakonec přece jen podařilo dokončit.

Pokud inspirace dá, přijde i druhá část. A pak to teprve začne dávat smysl:)

 

Stála zády k němu. Upřeně sledovala informační panel, na kterém se svíjel složitý pavouk jednotlivých stanic metra. Chvilku si ji jen prohlížel. Zbožňoval ten pocit. Cítil se tak všemocně, stačilo zvážit, zda mu za to stojí. Tohle byla jeho chvilka vzrušení, adrenalinu, nejistoty, moci. Ještě nevěděl, jak to udělá. Nikdy netušil, jak je možné, že to dokáže. Ale fungovalo to.

Zhluboka vydechl a v duchu přikývl. Nasadil ne příliš široký, ale příjemný úsměv, narovnal se a naposledy zkontroloval, že je jako ze škatulky. Dnes ráno si dal obzvlášť záležet.

 

„Can I help you?“ pronesl k dlouhým blond vlasům staženým do copu. Tón hlasu držel co nejníž, jedno obočí lehce zvedl. Dívka se otočila a nechápavě na něj upřela oči. Neumí anglicky? Zdálo se, že mi nerozuměla ani slovo. To ho zarazilo, většinou totiž následoval smích, případně kostrbaté rádoby cizojazyčné věty.

„Ztratila jste se?“ zkusil znovu.

„Já… Teď jsem přijela a snažím se dostat… No na Václavské náměstí, asi. Chtěla bych se podívat do centra… Ale nikde tu takovou zastávku nevidím…“ vykoktala a on si ji zatím stihl pořádně prohlédnout.

 

Byl na vážkách. Oblečení by odpovídalo dnešní retro nedbalé módě, ale něco nehrálo. Až teď si všiml, že drobná blondýnka je nenalíčená, dokonce ani necítil parfém. Přistihl se, že v něm tahle dívka stihla vzbudit zvědavost. Chyba, pomyslel si, ale nestačil si to dostatečně uvědomit.

 

„Jasně, to zvládneme. Stačí naskočit na metro, a to po vaší pravé ruce,“ neznatelně sklonil hlavu a rozmáchle poukázal na příslušnou stranu nástupiště. „Pak už jen na Muzeu vyběhnete a budete stát přímo pod ocasem,“ žoviálně se pousmál a čekal na ono pubertální uchechtnutí. Ale jediné, co se mi naskytlo, byl pohled do stále stejně zmatených očí.

Zajímavé.

„Chci říct, uvidíte sochu svatého Václava. Tak mě napadá, vidím, že jste v Praze ještě nebyla, a já mám stejnou cestu, směl bych vás doprovodit?“ vyhrkl možná trochu nerozvážně, ale nechtěl ji ztratit z dohledu. Podvědomí u sice tvrdilo opak, kdo ho ale poslouchá, že. Stejně mele jen kraviny.

Váhá. Váhá hodně. Co je s ní? Většinou přichází ustrašené rychlé ne, anebo laškovné ano, které často doprovází i dlouhý zkoumavý, trochu provokativní pohled.

„Dobře, moc vám děkuju.“

Co? Ještě chvilku stojí naproti sobě, on oněmělý, ona sleduje špinavou podlahu zastávky. Probudí ho až hučící metro, na které mlčky ukáže prstem. Vykročí oba ve stejnou chvíli, nepadne ani slovo. Nedá mu to a neustále po očku sleduje její výraz. Neusmívá se.

 

Z Václavského náměstí pomalým krokem zamířili k zahradám. Když prošli bránou a před nimi se otevřel upravený parčík, zatajila dech tak, až si toho všiml i on.

„Líbí?“ usmál se na ni a přimhouřil oči. Ani se na něj nepodívala. Mohla rovnou kopnout do žeber a cítil by se stejně. Místo toho jen kývla hlavou na znamení souhlasu a pohledem nenasytně těkala po rozkvetlých růžích.

„Podívej! Jak jsou krásně bílé! Všechny!“ prstem zuřivě ukazovala na řady laviček a on se prostě musel zasmát. Odkud sakra tahle holka je?!

„Sedneme si?“ zareagoval bleskurychle, jakmile zavětřil příležitost. Otočila se na něj a chvíli jen nechápavě koukala. Jakmile jí došlo, na co se jí ptá, rychle přikývla a pomaličku dosedla na volné místo. Co ji na tom parku tak fascinuje? Když se rozhlédl kolem, viděl jen všudypřítomné Rusy v bílých tílkách a rádoby cool puberťáky s papírovými pytlíky plnými hamburgerů. Copak ona to nevidí? To si nevšimla toho páchnoucího bezdomovce, co se povaluje o pár metrů dál? Nevnímá tu šílenou žebračku, co otravuje všechny kolemjdoucí vymyšlenou pohádkou a snaží se z nich vyrazit peníze na další krabici odpadového vína? Zřejmě ne. Vrátil se pohledem k ní. Za celou dobu se skoro nepohnula. Jen sedí, nastavuje obličej slunci a usmívá se. V tu chvíli by byl ochoten přísahat, že se kolem ní skutečně rozprostírá až viditelná aura štěstí. Kdy něco takového zažil on sám? Napadlo ho najednou. A zažil vůbec…? Odtrhl od ní oči. Nech toho, pomyslel si. Přestaň filozofovat jako lunatik a začni jednat.

 

„Ty jsi vážně výjimečná, víš to?“ začal tiše a soustředil se na její oči. Musel si získat výhodu, zatím věci nešly ani zpola tak, jak by si představoval. Konečně se na něj podívala a on mohl skočit šipku přímo do pomněnkové modři. Mlčela, ale prozradily ji růžovějící tváře. Zatajil dech. Tak nějak cítil, že by tentokrát neměl přeskočit ani jediný krok. Ještě se jí ani nedotkl, ale v konečcích prstů cítil její blízkost. Jemně uchopil pramínek slámových vlasů a odhrnul jí ho z čela. V tu samou chvíli se začal mírně naklánět k ní. V rámci milisekundy si ale uvědomil, jak radikální a nezvratnou chybu právě udělal. Sklopila oči a vyskočila na nohy. Zmateně se rozhlížela kolem a hrudník se jí nezvykle rychle zvedal nahoru a dolů. To jsem přehnal, pomyslel si. Trochu ironicky se pozastavil nad tím, jak zřídka se mu to vlastně stává. Dívka vypadala, že se každou chvíli rozeběhne pryč. Musí ji zastavit.

 

„Moc se omlouvám, já… Nechtěl jsem tě urazit. Víš co, máš u mě zmrzlinu, pojď, kousek odsud mají nejlepší točenou z celé Prahy. To musíš zkusit.“ Sledoval ji se zatajeným dechem. Na moment stáli proti sobě, tiší, napnutí. Čekal, že odejde, čekal, že mu skočí do náruče.

Něco takového se ale nestalo. Z nějakého důvodu zrovna o ni nechtěl přijít. Musí ji mít. Bude riskovat.

Vykročil k ní a mírně poklesl v kolenou. Jednou rukou ji vzal kolem ramen a druhou v podkolení. Byla překvapivě lehká, řekl by, že ji nezvedne ani z poloviny tak snadno. Přitiskl si ji co nejtěsněji k tělu.

„Abys viděla, jak mě to mrzí, odnesu tě na rukou až ke zmrzlině, platí?“ zazubil se na ni a téměř ho zarazilo, jak blízko jí v tu chvíli byl.

Teď se rozhodne. Jedna, dva, tři, čtyři…

Propukla v hlasitý smích a on vyrazil dlouhými kroky směrem ke stánku.

 

Petřín. Sedli si na trávu a mlčky sledovali stmívající se Prahu. Mezi miniaturními domečky pomalu začala probleskovat zlatavá světla lamp. Ty ale neviděl. On si mnohem více všímal monstrózně zrůdných billboardů, které necudně osvětlovaly sešlé zdi památek. Najednou mu to došlo. Nechce tu sedět. Byl tu už tolikrát. Chce pryč, od toho všeho. Chce najít něco, co nebude jen slabomyslným odvarem pro turisty. Vždyť to tu nenávidí.

 

Najednou se už nesnažil. Vždyť je to tak jednoduché. Co ho zachrání? Pracovní večeře? Mladší sestra, kterou musí zodpovědně vyzvednout? Starostlivá matka čekající s teplou večeří? Otočil hlavu. Byla jiná. Pořád nemohl přijít na to, v čem. Snad je to těma očima… Snad si to jen namlouvá, protože by chtěl, aby jiná skutečně byla. Vrátil se k Praze. Po ztemnělé hladině Vltavy cestovaly stíny lodiček, jejichž přídě osvětlovalo mihotavé světlo svíček. Zavřel oči. Zježily se mu chloupky v zátylku. A na ruce ucítil její roztřesenou dlaň.

„Děkuju,“ zašeptala. Hlas měla tak slabý, že ho málem přehlušil závan větru. On ji ale slyšel. Na tváři se mu bezděčně objevil úsměv. Měl chuť ji obejmout. Tak pevně, aby necítil nic jiného, než ji. Tak pevně, až v uších ucítí její dech. Ale neudělal to. Místo toho jemně stiskl její štíhlé prsty. Už neucukla.

 

Položila mu hlavu na rameno. Už se nebál, tytam byly pochyby i plány útěku. Teď už jen zachovat image nesmělého gentlemana. Svižně a rádoby ledabyle si svlékl bundu a položil ji dívce na ramena.

„Začíná být chladno,“ zašeptal. Naklonil se k jejím rozcuchaným vlasům a vtiskl jí do nich lehký polibek. Než se ale stačil odtáhnout, zarazil se. Hlavou mu na moment problesklo něco až bolestivě známého, nedokázal to ale nijak pojmenovat. Snažil se pocit přiřadit do pomyslné kolonky paměti, procházel všechny stopy a pídil se po sebemenším náznaku, který by ho přivedl na správnou cestu. Cítil, že je blízko, že by stačilo nakouknout za roh a měl by jasno. Jak toho ale dosáhnout, když nedokázal rozpoznat, který roh je ten pravý. Neovládl se a znovu přivoněl.

„Půjdeme?“ zeptala se tiše a vytrhla ho z nešťastně bolestného přemýšlení. Nepřítomně přikývl, i když ho nemohla vidět.

„Teta už na mě určitě čeká, slíbila jsem, že do deseti dorazím k ní do bytu.“ Nedívala se na něj. Oči měla upřené do země, kde nervózně cupovala stéblo trávy na tisíce miniaturních kousků. Pousmál se. Jen tak dál, říkal si v duchu. Dobré znamení.

Vzal její hlavu jemně do svých dlaní a donutil ji se mu podívat do tváře tak, jako to udělal s desítkami dalších před ní.

„Zůstaň dnes se mnou, prosím… Uděláme si krásnou noc v Praze. Jen my dva,“ tiše jí šeptal a nespouštěl oči z jejích panenek. Občas mu bylo až špatně z toho všeho, co musel říkat. Ale co měl dělat, většinou to zabíralo a přinášelo výsledky. Celá zčervenala a nervózně se mu vytrhla ze sevření. To ho na moment rozhodilo, ale pokusil se ovládnout. To se může stát, ještě se nic neděje. Klid.

Svižně vyskočila na nohy a rozeběhla se dolů z kopce. Teď už trochu panikařil. Na prchavý okamžik se chtěl rozeběhnout za ní, dohonit ji, obejmout a povalit do trávy. Ovládl se. Dnešek není o hraní. Možná by se na ni vážně měl vykašlat. Zaplavila ho palčivá vlna vzteku. Co si o sobě, sakra, myslí?! Pitomá nána odněkud ze zapadákova. Ať se ale snažil sebevíc, nemohl odtrhnout oči od jejích zad a dlouhých neupravených vlasů zcuchaných do spousty chundelatých pramínků. Najednou se zastavila. Zatajil dech. I ve večerním přítmí letní noci poznal, že se na něj dívá.

„Tak co, jdeš, nebo ne? Nechybí ti něco?“ zasmála se a zatočila nad hlavou jeho bundou. Tentokrát se už rozeběhl taky.

 

Leželi v trávě a hlasitě se smáli. Pořád ještě lapal po dechu a v zátylku cítil chladivou vlhkost potu. Nečekal, že bude muset běžet tak daleko, než ji dokáže chytit kolem pasu a políbit. Brzy se ale uklidnil natolik, že se rytmus jejich dechu vyrovnal, a teď už jen tiše leželi vedle sebe, ruku v ruce. Myšlenku o kýčích se mu tentokrát podařilo překvapivě snadno potlačit. Nenápadně se na ni otočil. Sledovala ho. Překvapil ho nenadálý příval studu. Co se to s ním děje? Přikulil se blíž a zabořil jí hlavu do vlasů. Nemohl se toho nabažit. Znal jich tolik – sladkou vanilku, štiplavé tóny koření i hluboké a měkké vůně dřeva. Znal Chanel i tu nejlevnější voňavku z drogerie. Rád tak zabíjel nekonečné chvíle před tím, než se mohl vydat na lov. Procházel obchody s parfémy, se zavřenýma očima něžně přičichával k různobarevným lahvičkám všech velikostí. Tahle ale byla jiná a on ji zkrátka nedokázal zařadit. Znal ji. Ale uplynulo spoustu let od chvíle, kdy ji cítil naposledy.

„Asi jsem se zamilovala,“ ozvalo se do tmy. S očima upřenýma na tisíce střech sledovala noční Prahu. Zněla jako dítě, co poprvé vyběhlo před dům a zjistilo, že svět není jen zahrada obehnaná zdí. Těkal očima po její zamyšlené tváři. Málem to řekl. Ještě včera by si nikdy nepřipustil, že ho něco podobného byť na sekundu opravdu napadne. Ale nešlo to. Ne, ne, nešlo to. Nepatrně otočila hlavu a zachytila jeho pohled. Usmála se. On taky. Bylo to přece všechno tak jednoduché.

Váhavě se naklonila blíž k němu. Měl pocit, jako by v tu chvíli nedokázal pohnout ani jedním svalem. Položila mu ruce kolem ramen a přitiskla se mu k hrudi. Na tváři ho zašimraly její vlasy.

„Chci dnes zůstat s tebou,“ zašeptala, ale její hlas napovídal, že si sama není úplně jistá. Právě tahle slova v něj ale zapůsobila jako magická formule. Konečně zase věděl, co má dělat. Konečně se může vrátit k tomu, co uměl nejlépe. Objal ji a přitiskl ji k sobě tak pevně, jak to jen dokázal.

 

Začal ztrácet cit v ruce. Když se s ní pokusil pohnout, v paži mu začalo bolestivě mravenčit. Opřel se o loket a začal pomalu vytahovat ruku zpod jejích zad. Hlavně ji nevzbudit. Zadržel dech. Spala tvrdě, tím si byl jistý. Stačilo naslouchat jejímu dechu, a přesně to dělal poslední dvě hodiny. Konečně vyprostil i dlaň a opatrně začal vstávat. Postel nezavrzala, díky bohu. Konečně stál na studené podlaze. Ještě nahý přešel k oknu a mnul si necitlivou paži. Skrz seprané záclony sledoval noční město. Žluté taxíky, které přejížděly přechody na červenou. Pokašlávající žebráky věčně slídící v popelnicích. Opilé skupinky hlasitě zpívajících cizinců hledající zapadlé bordely. Otočil se.

Ležela zamotaná do prostěradla, pusu měla pootevřenou a v koutcích jí občas zacukalo úsměvem. Miluje Prahu. Měl chuť se k ní vrátit, znovu přivonět k těm dětsky neupraveným vlasům. Usmál se a zatřásl hlavou. Tiše přešel ztemnělý pokoj a začal se oblékat.

Chvíli mu trvalo, než v jejím batůžku našel peněženku. Spočítal bankovky. Pět tisíc. To jde. Koutkem oka zahlédl vykukující růžek občanky. Normálně to nedělal. Tentokrát ale neodolal. Eliška Javořická. 19 let. Plenkovice. Z fotografie se na něj vykuleně dívala tehdy patnáctiletá holka s vlasy zapletenými do dvou copů. Ušklíbl se. Copy. Proč, proboha?? Vytáhl občanský průkaz z kapsičky, aby si ho mohl lépe prohlédnout a na zem se snesl malý papírek. Sklonil se, aby ho zvedl. Byla to další fotografie, tentokrát na ní byl ale muž. Lépe řečeno kluk. Pihovatý zrzek s připitomnělým výrazem a očima, které by víc slušely srně, než jemu. Otočil fotku v prstech. Na druhé straně stálo „Pro mou Elišku“. Opatrně všechno vrátil na své místo v peněžence a rychle sáhl jen pro bankovky. Strčil je do kapsy a vyrazil ke dveřím, tam se ale zarazil. Musel na to přijít. A pokud ne, musel si alespoň naposledy přivonět. Tiše se naklonil ke spící dívce a na čelo jí vtiskl polibek.

Tentokrát ale všechno konečně začalo dávat smysl. Z paměti se mu vynořil obraz kupek slámy, keříků angreštu a neposekané louky, ve které se jako malý snadno schoval. Konečně tu vůni poznal.

Povzdychl si.

 

„Jako obvykle, co, mladej,“ uchechtl se obtloustlý recepční. Už ho moc dobře znal. Snažil se neslyšet jeho slizké poznámky a zakroutil hlavou. Ne, tentokrát ne.

 

Konečně dorazil domů. Zamkl dveře, klíče hodil do misky u zrcadla. Zul si boty, a co nejtišeji přešel do ložnice. Z knihovny vzal velkou sklenici s červeným nápisem PAŘÍŽ. Podržel ji proti oknu tak, aby viděl, kam sahají mince a bankovky uvnitř. Otevřel víko. Z kapsy vytáhl ruličku bankovek a hodil je dovnitř, k ostatním. Nádobu zase zašrouboval a postavil zpátky na její místo. Ještě chvíli na ni zamyšleně hleděl. Z letargie ho vytrhl až jemný povzdech, který se ozval z postele. Zkontroloval čas. Jedna hodina v noci. Mohl by počkat, až vstane. Dnes ale ne. Nechce si s ní povídat. Pořád ještě cítí tu vůni. Svlékl se a lehnul si k ní do postele. Odhrnul její havraní vlasy a objal ji. Zavřel oči. Pomalu se začal propadat do tmy, ale ať se snažil, jak chtěl, tentokrát ji nedoběhl.

 


Žádné komentáře »

No comments yet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *