RSS Feed

.2.

Prosinec 22 by liliam

Každý občas přetáhne

Dveře se s pořádným prásknutím zabouchnou přesně, jak jsem chtěl. Rychle si lehnu na koberec a přitisknu ucho k zemi. Zase chce jít pryč a nechat mě tu jen s babičkou. Už toho mám plný zuby. Zespoda se ozývá mámin křik, babička se snaží mluvit klidně, ale taky už jí to moc nejde.

„Jak dlouho chceš ještě takhle trajdat po nocích? Nezapomeň, že máš sedmiletýho syna!“

„No tak ho snad pohlídáš, ne? To, že mám malýho kluka, ještě neznamená, že nemůžu mít svůj vlastní život!

„Tak si aspoň najdi chlapa, ale ty se taháš skoro každej tejden s jiným, to žádnej život není! Ty si vůbec neuvědomuješ, že Mirek potřebuje…“

Už jsem se nedozvěděl, co vlastně potřebuju. Babičku přerušilo zatroubení auta před domem a mámino suchý: „Tak ahoj, nečekej na mě.“, po kterém následovalo stejně povedené zabouchnutí dveří, jako bylo to moje.

Ležím na zemi až do chvíle, kdy už si začínám připadat vážně blbě. Zase sám. S babičkou. Nejradši bych zůstal celou dobu u sebe v pokoji, ale mám hlad. Snažím se našlapovat co nejtišeji, aby mě zaskřípání schodů neprozradilo. Plížím se podél zdí jako ninja, nemůže mě zaměřit ani družice, natož babička.

„Máš hlad, viď?“ ozve se mi za zády. Ach jo.

„Hm,“ nezbývá mi než přikývnout.

„Tak si vezmi, na stole jsou knedlíky, vem si, kolik chceš.“

I když s babičkou moc velká sranda není, jedno se jí musí nechat. Knedlíky s meruňkama umí prostě nejlepší. Nasypu si na ně tvarohu, že nejsou vidět, a pustím se do nich. Babička si sedne naproti mně.

„Máma se teď hrozně trápí, víš,“ začne. „ Musíš jí odpustit, že moc nebývá doma a nechává tě tu se mnou. To není tím, že by tě neměla ráda. Ve skutečnosti jsi pro ni všechno.“

Koukám do talíře a zatvrzele koušu meruňku. Mám plnou pusu, tak nemůžu mluvit. Ale ani nechci.

„Až si projde tímhle těžkým obdobím, budete zase spolu.“

Meruňka mi zalezla mezi zuby a já ji nemůžu vyndat.

„Musíš být odvážný kluk, jsi teď jediný chlap v rodině.“

Konečně se mi to povedlo. Odsunu talíř.

„Dobrou noc, babi!“

„Dobrou noc, Mirku.“

Do pokoje jsem vyběhl, co nejrychleji to šlo. Dlouho nemůžu usnout.

 

 

Probudilo mě zaskřípění dveří, ale oči jsem neotevřel. Postel se prohnula, jak si vedle mě někdo sedl. Trochu nakrčím nos, nemám rád ten alkoholovej smrad. Máma. Napínám uši, jestli něco řekne, hrozně bych si to přál. Ale máma mlčí. Jen vedle mě sedí a nic neříká. Malinko, ale jen aby si toho nevšimla, pootevřu oči. Zrovna ke mně natahuje ruku. Rychle přitisknu víčka zpátky k sobě. Postel se zase narovná, klapnou dveře. Ach jo.

Když ráno seběhnu dolů, čeká mě tam kakao a babička.

„Máma odpočívá, neruš ji,“ uzavře to dřív, než otevřu pusu. Ale co, stejně jsem na to už docela zvyklej. Chvíli jen tak sedíme a já ucucávám kakao.

„Nezlob se na ni… Je přesvědčená, že potřebuješ tátu,“ prolomí váhavý ticho babička.

„Ale já mám tátu, copak na něj zapomněla?!“ V hlavě mi začne hučet. Babička se usměje. Klapnou dveře a oba se otočíme za zvukem. Máma stojí ve dveřích ložnice a nepřítomně mžourá do světla.

„Dobré ráno, mami,“ prohodím s úsměvem. Prohrábne mi vlasy, což úplně nesnáším, a posadí se ke stolu. Babička před ni okamžitě postaví kafe. Máma na jeden zátah vypije snad půl hrnku, pak ke mně zvedne zarudlé oči.

„Jdi nahoru, Mirku,“ zamumlá.

Srdce se mi propadne tak o půl metru, ale poslušně se zvednu. Když otvírám dveře pokoje, zdola ještě zaslechnu: „Nevydržím ten jeho pohled.“

Do očí mi vhrknou slzy.

Málem si ukousnu jazyk, jak se snažím nepřetáhnout. Chvíli se rozmýšlím, ale potom sáhnu po červený. Tahle formule bude bombová. Zezdola se už zase ozývá křik. Nechci poslouchat, ale ať se soustředím sebevíc, zvuky sporu prostě nejde přeslechnout. Mamka si prej včera přivedla nějakýho pána a ten babičce vzal peníze. Proč se musí pořád hádat? Rychle otřu kapku, co mi ukápla na obrázek, aby se papír nestihl zkroutit. Najednou se ozve plesknutí facky a křik. Pastelka mi upadne na zem. Zacpu si uši rukama a pro jistotu zavřu i oči.

Když se konečně odhodlám položit ruce zpátky na stůl, srdce už mi tolik nebuší.

„Mirku!“ ozve se zezdola, ale zní to spíš, jako když někdo šeptá. Chvíli váhám, dolů se mi vůbec nechce. Nakonec se ale odhodlám a pomalu sejdu ze schodů. Babička sedí v křesle a ztěžka dýchá. Na moment jsem se zarazil, přišlo mi, jako bych ji viděl poprvé v životě. Pokyne mi, abych šel blíž, a pošeptá: „Otevři druhý šuplík komody a vytáhni tu červenou krabičku, prosím. A přines mi sklenici vody.“

Než mi dojde, co po mě babička vlastně chce, už nesu všechno potřebné ke křeslu. Nemůžu z ní spustit oči, dokud nevypije sklenici až do dna.

 

 

Odhodím tašku v předsíni a běžím do obýváku pozdravit babičku. Zarazím se hned na prahu. V babiččině křesle sedí mamka. Vzhlédne opuchlýma očima a pozdraví mě.

„Kde je babička?“ ptám se a nahlížím do kuchyně.

„Babička teď bude nějakou chvíli pryč, odvezli si ji do nemocnice,“ odvětí máma a upřeně sleduje podlahu.

„To teď budu doma sám?“ zajímám se. Máma chvíli vypadá, že na mě začne křičet. Zdá se překvapená, upřeně se na mě zahledí a tak nějak smutně odpoví:

„Ne, Mirku, teď tu budeme chvilku spolu, sami dva.“ Pokusí se o náznak úsměvu. Dneska mamka voní jinak. Spíš jako papírový kapesníčky než … jako dřív.

 

 

Vybarvování mi teď jde mnohem líp. Málem si ukousnu jazyk, jak se snažím nepřetáhnout, když někdo zaklepe na dveře. Objeví se mámina hlava.

„Nepůjdeme si něco zahrát? Upekla jsem muffiny, tak je při tom můžeme zlikvidovat.“

Po chvíli mi dojde význam jejích slov a pusa se mi samovolně roztáhne od ucha k uchu. Zavřu omalovánky a seběhneme spolu do obýváku. Mamka přinese muffiny. Až teď si všimnu, že vypadá trochu jinak, vlasy má učesaný a je tak nějak víc se mnou, jako by se poprvé za dlouhou dobu pořádně vyspala. Nacpu si do pusy nadýchaný muffin, až se málem zadusím, ale i tak se na mámu zvládnu čokoládově usmát.

„Chceš zelenou, nebo červenou figurku?“ zeptá se a já mám pocit, že každou chvíli přijde z práce táta.

Celý zpocený se posadím na posteli. Zezdola se ozývají nárazy a zní to, jako by nám někdo do kuchyně pustil divoký prase. V duchu si připomenu, že nic takovýho není možný a jen si tak blbě vymýšlím, jak to vždycky říká babička. Znova si lehnu, ale sám vím, že neusnu. Dole se asi rozbilo něco skleněnýho. Pomalu slezu z postele a mám chuť zasyknout, když si stoupnu na ledovou podlahu. Nebojím se.

Našlapuju pomalu, ve tmě nic nevidím. Ne ž bych se bál rozsvítit, ale prostě nechci. Po nekonečně dlouhý době sejdu schody a odvážím se podívat za roh.

„Mami!“ vyhrknu, ani nevím jak. Za pár vteřin si ale usilovně přeju, abych byl zticha. „To seš ty, ty zmetku?! No jo, ty tvoje oči bych poznala vždycky!“ rozkřičí se. Leknutím málem spadnu na zem. Stojí nad rozbitou flaškou a kouká někam skrz mě, jako by mluvila na někoho jiného.

„Tolik chlapů mi psalo zamilovaný básničky, zbožňovali mě! A pak přijdeš ty a je konec. Už nikdy to nezažiju, nikdy!“

Nedokážu se ani pohnout, spustit z ní oči. Rozcuchaná, se zamlženým nepřítomným pohledem. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Blesklo mi hlavou, že tuhle scénu měla na starosti vždycky babička. Ale ta je teď pryč.

„A pak si jen tak zmizíš a necháš mě tu samotnou! Co si o sobě myslíš?!“ Zamotala se a spadla na podlahu. Rozběhnu se k ní. Chvilku váhám, ale pak ji obejmu kolek krku a do očí mi vhrknou slzy. Jsi přece chlap, nebul! Honí se mi hlavou, ale nejde to zastavit.

„Ale já tu jsem s tebou, mami!“ vybublám, ale ona mě odstrčí.

„Parchante! Parchante! Nenávidím tě!“

Roztřesou se mi nohy, chci jediný, chci odsud pryč, a tak utíkám a pořádně nevidím, kam šlapu. Zabouchnu za sebou dveře, ale o něco zakopnu a spadnu na zem. Když si utřu oči, zjistím, že jsem v mámině ložnici. Na zemi leží táta zasypanej střepama. Zakopl jsem o noční stolek. Sakra. Snažím se všechno posbírat, ale kusy skla mě řežou do prstů. Otevřu šuplík, abych tu spoušť někam schoval, a ze dna na mě zamrká drobná červená knížečka. Sáhnu po ní a otevřu umolousaný desky. Pomalu přeslabikuju první řádky. Strčím si knihu za pyžamo a letím do pokoje. Něco mě napadlo.

Zvednou mě z postele a někam nesou. Otevřel bych oči, ale nejde to, chci ještě spát. Najednou se se mnou všechno třese, chci si přitáhnout peřinu, ale žádnou nemám. Slyším motor auta.

„Vstávej, Mirku,“ někdo mě hladí po tváři. Unaveně zamžourám do studenýho rána. Máma mě chytne za ruku, jdeme hrozně rychle. Všude je šero a na chodbách skoro nikdo není. Chci spát, ale máma mě táhne dál. Posadí mě na ledovou židli a já se zkouším zavrtat hloub do bundy. S někým mluví. Zavírám oči.

Snaží se brečet potichu, ale já to už dlouho slyším. Teď už jsem úplně vzhůru. Jsme v nemocničním pokoji a mezi náma leží babička. Máma ji drží za ruku a je celá opuchlá od pláče. Rozepnu si péřovku a zjistím, že mám na sobě pořád pyžamo. Najednou si vzpomenu. Když tu knížku vytáhnu, mamka vykulí oči. Na chvíli to vypadá, že mě pěkně seřve. Natáhnu ruku. Otevře svazek na první stránce, pak otočí. Na tváři se jí mihne úsměv. Upřeně ji sleduju a čekám. Otočí znova, až konečně uvidí tu mou. Dal jsem si na ní hrozně záležet, vybíral jsem jen ty nejhezčí fixky a napsal jsem ji hned za tu od táty. Fakt se mi povedla, je mnohem lepší než ty před ní. Protože teď jsem chlap já a budu mamku chránit. I bez táty. Podívala se na mě a já věděl, že teď už bude všecko dobrý.

 


Žádné komentáře »

No comments yet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *